Scéna.cz 

Ejhle, člověk!

Vezměte si s sebou teplý svetr, deku na kolena, a pak už se můžete věnovat té dobře známé pohádce o pošetilém králi, který nepochopil, že láska se nedá vyjádřit slovy...

Nejvyšší purkrabství Pražského hradu letos přivítalo velmi zvláštní kombinaci „našich“ umělců - jako režisér se představil Slovák Martin Huba a v hlavní roli Krále Leara se na českou scénu vrátil „americký“ Jan Tříska. Jinak, jak už to v létě bývá, hraje kdekdo - od členů Zlaté kapličky až po nejmenší pražské scény a herce z regionálních divadel.
Ale teď už společně se mnou vstupte!

Na scénu pokrytou bílou plachtou za naprostého ticha vstupuje člověk. Chvíli váháme - je to už hra nebo ještě ne? Tenhle civilista jako by na scénu jen zabloudil, tu se podívá do publika, tu do nebe, tu se jen tak rozpačitě motá po scéně.
V tom tichu máte možnost vychutnat si zvuky, které sem přináší život – odbíjení zvonu z nedaleké svatovítské katedrály, štěbetání ptáka z nedalekých zahrad, vzdálené pochodující kroky čestné stráže... A pak náhle strhne oponu – z oken ve zdi se vyvalí dým a odkryje se velká hromada písku na scéně. Prostota a jednoduchost ve využití scénických prostředků je v přirozených kulisách starobylých pražských hradeb sdělnější než cokoli jiného a ukáže se i jako velice funkční. Jan Tříska se stává Learem poznenáhlu – jako by toho svéhlavého, chvílemi chytráckého a chvílemi už hodně sklerotického staříka hnětl přímo před našima očima. Jako by to byl on, kdo úporně zkoumá věrnost svých poddaných, lásku svých dcer, kdo dětinsky trvá na svých rozmarech a chvílemi upadá do chmurných hloubek intelektu. Tříska jede od začátku naplno (a divák se ptá, zda může lidský organismus vydržet maratón desítek představení?!), nestydí se za patos, za směšnost či trapnost své postavy, a tím z ní dokáže vybudovat lidsky pochopitelný, byť chvílemi zcela nesnesitelný charakter. Režisér Huba i herec Tříska jsou na společné vlně, nebojí se doslova si „vyhrávat“ s jednotlivými gesty, drobnými situacemi, ba i gagy (které bychom v tragédii nečekali). Tato možnost je dána nejen Learovi, ale všem postavám, a tak by chvílemi netrpělivý divák přece jen ocenil škrty a rychlejší posunutí děje vpřed.
Pokud posuzujeme Hubu a Třísku jako lidi „odjinud“, je pro mnohé herce samozřejmě náročné přizpůsobit se tomuto způsobu hraní.
Z obsazení, které jsem měla možnost vidět, je jim nejblíže Jiří Langmajer v roli Edgara (společná „nahá“ scéna s Learem je v první chvíli šokující, ale pak v ní nalezneme všechnu radost bláznovství i veškerou bídu lidského červíčka), David Prachař (jeho Šašek dokáže přirozeně udržet hranici mezi rolí baviče a rádce) či David Matásek (jeho Albany se zdá zpočátku nevýrazný, ale vzápětí se překvapivě vyloupne). Z ženských představitelek nadpozemskou lehkostí zapůsobí Kordélie Lindy Rybové, ostře kontrastující s obhroublou (Goneril-Eva Elsnerová) a ufňukanou (Jitka Schneiderová) živelnou sexuální dychtivostí obou sester.
Je pochopitelné, že vzhledem k délce hry a ne vždy dobré slyšitelnosti neudrží divák pozornost stále na stejné úrovni, a že se mezi silná místa vkrádá chvílemi únava (jak herecká, tak divácká). A připočteme-li k tomu rozmary počasí – je to opravdu náročné. V každém případě ten letošní Lear na Hradě stojí za viděnou!