Scéna.cz 

Komunismus v Divadle v Celetné

Druhou premiérou sezóny spolku Kašpar se stala hra Viliama Klimáčka KOMUNISMUS v režii Filipa Nuckollse.
Před časem jsme v pražském Činoherním klubu měli možnost vidět původní slovenskou verzi v provedení bratislavské Arény s Jurajem Kukurou v hlavní roli, která byla součástí volné trilogie Tiso, Gustáv Husák a Komunismus. V Čechách byla do té doby uvedena jen ve scénickém čtení v Divadle v Dlouhé, kde hlavní roli ztvárnil Jakub Špalek.

Nyní se tedy objevuje na scéně Divadla v Celetné. Jde o komorní drama, sledující vztahy v rodině, jejíž formování a pád způsobil systém. I když pražská inscenace ponechává ve hře původní bratislavské reálie, je možno ji brát jako modelovou hru o téměř kafkovském propletenci vzájemně se podmiňujících příčin a následků. Z poklidné rodinné oslavy narozenin, které slaví Alena (dcera disidentského spisovatele) společně se svým manželem Michal (rovněž disident s minulostí plnou otazníků) a synem Viktor, za nežádané přítomnosti špiclujícího souseda, se stává smrtonosné drama.
První část diváky uvádí do reality magického roku 1984 (ne náhodou tu svou roli hraje Orwellův stejnojmenný román). Hlavního hrdinu kreslí Jakub Špalek jako idealistického, leč poněkud opatrného disidenta, s výrazným vztahem k rodině, ale s podivným zvykem trávit značný čas na střeše domu s pohledem upřeným ke hvězdám. Marcele Holubcové, která hraje jeho ženu Alenu, věříme roli zhýčkané dcery někdejšího prominentního profesora a milující matky, o něco více nežli profesi psycholožky. Syna Viktora, žijícího pod ochrannými křídly rodičů, aniž se ho příliš dotýká disidentská pozice jeho otce a dědečka, přesvědčivě ztvárňuje Matouš Ruml.
Závěr první části, kdy se dozvídáme o dvojím životě Michalově, jehož manželský vztah začal lží (se svou ženou se dal dohromady na příkaz StB), je mrazivý, takže s napětím očekáváme pokračování... V druhé části, která se odehrává na střeše (sem se patrně hlavní hrdina uchyloval nejen proto, aby byl z dosahu odposlouchávacího zařízení, ale hlavně, aby byl sám), dojde tzv. na lámání chleba. Nastíněná situace vlastně nemá žádné dobré řešení – a má tedy chvílemi rozměr dilematu antické tragédie. Hrdina, jakkoli sympaticky působil a jakkoli byly jeho pohnutky pochopitelné, se provinil, ale mezi řádky můžeme číst, že největší trest tak připravil sám sobě. Tíhu viny nesl celá léta sám, rozpad rodiny je už jen důsledkem, a jemu vlastně zbývá jediné definitivní řešení... Tím ale prokletí rodiny neskončí. Inscenace, kterou režisér postavil výhradně na herecké akci, není ani tak výrazná divadelním ztvárněním, jako spíše příběhem samotným, ve kterém se všichni stávají viníky i oběťmi. I když se možná chvílemi zasmějete některým gagům, spojeným s absurditou doby, zůstane ve vás pocit hořkosti. Ale současně i úlevný pocit, že v dnešní době – jakkoli je rozporuplná a nastražuje na nás nejrůznější pasti – tak výrazná morální dilemata, jaké způsobovala totalita, už nemusíme řešit.