Scéna.cz 

Dvě gorily proti mafii v Brně

Městské divadlo v Brně zahájilo novou sezónu premiérou původní české hry Pavla Kohouta Dvě gorily proti mafii. Divadlo většinou dokáže velmi rychle reflektovat stav společnosti, zda měla dramaturgie šťastnou ruku i v případě této ztřeštěné komedie se sedmi mrtvolami, jak se uvádí v podtitulu, to opravdu ukáže čas.

Jak už to v běžném životě chodí i toto dílko si najde své ctitele, ale i odpůrce a zavrhovatele. Repertoár Městského divadla v Brně obohatil titul veskrze „novácký“, neboť se na jeviště podařilo převést film Byl jednou jeden polda. Tento záměr pravděpodobně přiláká do klimatizovaného hlediště na výpravnou podívanou, hru plnou mrtvol, v níž se objeví spoře oděná dívka a spolu s ní i bodří hoši, kdy briskně zní brněnský hantes, zábavy chtivého diváka.

Nemůžeme žít jen z Learů, Hamletů a Othelů, lidé se také potřebují bavit - zaznělo by pravděpodobně na schvalovací komisi před desítkou let. Když se pozastavíme u samotného textu, nelze v něm nalézt žádné souvislosti a provázanost. Tu se vloudí na jazyk otázka - proč se už konečně v Česku nenaučíme odcházet včas a se slávou?

Pavel Kohout, dramatik, poetik, přezdívaný též jako fenomén, napsal inscenaci Dvě gorily proti mafii, která sice odráží současnost, ale s použitím jazyka Pražského jara, jak je vidět zejména v prvém obraze. V něm se objevuje mafie z ruských končin, která postupně v dalším ději naprosto mizí, prostě se s ní už nepočítá. Děj se točí již jen kolem mafie italské provenience. Nezbývá než v závěru souhlasit s Josefem: „I blbej člověk může bejt někdy užitečnej...“ Národe český dodejme si v tomto větší sebevědomí.

Říká se, že ke správné crazy komedii je leckdy těžší najít správný klíč než tragédii. Režisér Martin Glogar uchopil látku za správný ztřeštěný konec, ovšem pekelně se mu vymstil laciný fór parafrázování všeho možného, např. chvilky poezie či dalších „super“ reklam. S tímto „ftípkem“ se ohání kdejaký ochotnický soubor. Nuž stalo se. Jinak se mu zdařilo vytvořit opravdu lehkou kabaretní komedii z prostředí cirkusu, v níž si na nic vážného nikdo nehraje, pokud ano, pak špatně skončí.

S bravurní virtuozitou hráli osvědčené hvězdy této scény, arény – postavu Novákové Zdena Herfortová, Kmotr Zdeněk Junák, Kápo Igor Ondříček a trojka „obyčejných“ Viktorie Nádherná - Radka Coufalová (alt. Petra Jungmanová), Josef - Karel Janský a František - Tomáš Sagher.
Začněme služebně od nejvýše postavených – Padre v podání Ladislava Koláře. Ten dokázal mistrně zvládnout tělesně postiženého padoucha, včetně různých tiků a třesů, škoda jen, že na ně leckdy pozapomínal. Zdeněk Junák jako Kmotr hrál velmi fortissimo, leckdy ku škodě věci, jeho sukničkář vyšel lacině. Ovšem charakter řídícího pracovníka, původem ze stranické garnitury, byl stoprocentní. Další v runkovém pořadí - Kápo Igora Ondříčka. Chtělo se mi napsat Kápo Dana Nekonečného, protože se Ondříček maskou i druhem smíchu a pohyby do něj velmi stylizuje. Igor Ondříček měl trochu smůlu, neboť jeho postava je trochu zmatečná – sice děj otvírá a vstupuje do něj jako kabaretiér, následně se však převtěluje do nejnižšího řídícího článku, který většinou vše zvrtá, a do třetice má údajně působit v daném cirku jako kouzelník. Trochu příliš na jednoho.
Zdena Herfortová vykouzlila milou klaunovou, prostě matku pluku, která dokáže mít navrch s využitím veškerého taktu. K postavě Františka a Josefa byl dramatik velmi neúprosný – více než tři čtvrtiny hry hrají v maskách goril. Oba se chopili svých postav citlivě. František coby mladší, ztřeštěnější a hlavně zamilovaný, Josef protikladně zralejší a moudřejší blb, tedy jednodušší.

Celkově vychází představení Dvě gorily proti mafii jako řemeslně dobře odvedená inscenace. Kromě několika škobrtnutí v textu, výborně funguje hudba, včetně výpravy. Vše dobře sladěné, a to i přes skutečnost, že se klíč k tomuto textu asi hledal velmi dlouho. Diváci nelekejte se zvířat na jevišti – v souladu se zákonem na jejich ochranu, nejsou v průběhu hraní využíváni tvorové živí, ale dobře maskovaní herci. Škoda, že v inscenaci nehrají také vycpaniny – pak bych napsal, že takovýto text patří do kabinetu vymřelých zvířat.