Jiří Janků: Vánoce jsou pohlazení po duši.
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekPo dvou letech se na prkna Divadla ABC vracejí České Vánoce, představení pro některé téměř kultovní, pro jiné nepřijatelně „znesvěcující.“ O dávných počátcích tohoto projektu i o jeho současnosti, ale také o pohodě Vánoc jsme si povídali s autorem Jiřím Janků.
Ta hra vznikla úplně náhodou někdy koncem 90. let ještě v CD 94, kdy se rodil nový soubor, a původní osazenstvo mělo potřebu pokračovat v poetice, která už v té době byla na odchodu. České Vánoce vznikly víceméně jako taková recese pro herce a jejich fanoušky.
Vlastně ano, protože se České Vánoce zkoušely asi dvakrát po dvou hodinách. Na začátku jsme si rozdali texty a ty jsme pak v improvizaci rozvíjeli. Vznikla taková dvacetiminutovka, která se do celovečerního tvaru rozšířila teprve v dalších verzích. Jako student konzervatoře s námi tehdy spolupracoval skladatel Jan Kučera, který je už dnes celkem známý hudebník a dirigent. Ze svých kamarádů z konzervatoře tehdy vytvořil malý symfonický orchestr, takže to mělo skutečně úžasný klasický zvuk. V malém divadle, jakým je Celetná, to znělo opravdu půvabně. Novou verzi jsme pak vytvořili s Petrem Svojtkou v kladenském divadle, rozšířil se děj a přibylo i koled. Místo pěti nebo šesti z první verze jich bylo dvakrát tolik. Tuto verzi jsme pak před dvěma lety přenesli do Městských divadel pražských. Teď s obnovenou premiérou přibyly další dvě koledy a děj se opět trochu rozšířil. Tak nám to postupně narůstá...
Koledy jsem částečně vybíral já, částečně hudebníci – aranžéři Jan Kučera a později Tomáš Kořének – a své slovo tu měl i režisér Petr Svojtka. Při výběru jsme se řídili několika kritérii: Já jsem vybral takový základ – koledy, které jsem měl doma na gramodeskách, a nebyly tolik známé. Pak jsme chtěli, aby v kontrapunktu k ději, který se odehrává v ryze českém prostředí, zazněly i koledy jiných národů. A do třetice jsme měli k dispozici zpěvník, kde je asi 500 koled, a z toho jsme dohledali zbytek – výběr byl často čistě účelový, protože některé písně vyloženě posouvají děj. Přitom jsme ovšem brali ohled také na to, aby to, co vybereme, bylo hudebně zajímavé.
Změnila se orchestrace, ale počet nástrojů zůstal zachován – a hrají na ně výhradně herci. Je to obdivuhodné. Ne všichni totiž umí na nějaký nástroj, takže mnozí začínali opravdu z gruntu. Samozřejmě že je to pro ně náročné, značnou část zkoušení zaberou právě korepetice. Už půl roku před začátkem zkoušení jsme se sem tam scházeli a dávali to dohromady.
Samozřejmě. České vánoční hry jsou do jisté míry fenomén, který se ve světě příliš nevyskytuje. Náš text navazuje na tradici lidového divadla a na tento klasický půdorys jsme se pokusili naroubovat něco ze současné české společnosti, protože oslavy Vánoc s sebou nesou mnohé paradoxy. K Vánocům například patří betlémy. I když máme svátky spojené se sněhem a ledem, v betlémech se objevují palmy a písek. Jako dítě jsem to nikdy nechápal. Je v tom určitý paradox – Ježíškův příběh, který bereme jako „náš“, se odehrál o nějakých dva a půl tisíce kilometru jinde. Navíc je České prostředí specifické i tím, že společnost je majoritně ateistická, a přesto tato tradice stále žije. A všechny tyto paradoxy jsme chtěli nějak do příběhu zakomponovat. Vznikl tedy takový hybrid inspirovaný vánočními hrami, ladovskými jesličkami a současnou společností, která funguje tak, jak funguje.
Samozřejmě že jsme se s tím setkali. Jedna skupina diváků se hrou nesmírně baví, považují ji za originální, ale našli se i lidé, kteří jsou naladěni předvánočně, nepochopí princip, se kterým se pracuje a ani ho nechtějí přijmout – pak mohou být rozladěni. Naštěstí je to ale jen nepatrný zlomek diváků. Podle mne to souvisí především s tím, že se v inscenaci pojmenovávají některé pravdy o nás Češích, které lidi neradi slyší. My si ale myslíme, že je dobře, když tyhle věci zazní, a to je taky důvod, proč s Petrem Svojtkou pořád šťouráme do fenoménu češství.
Pro mě jsou to nejkrásnější svátky roku. Jako dítě jsem je měl spojené s hojností dárků, s pohodou a sněhem. Od dětství jsem trávil vánoční svátky u babičky na horách a mám na ně krásné vzpomínky. Dnes, když mám sám děti, se snažím, aby i jejich vzpomínky byly co nejhezčí, protože to si člověk nese celý život. Vánoce mám spojené s mnohými rituály, s pečením vánočního cukroví, s přípravou večeře a také návštěvou půlnoční mše. Jsou to svátky, na které se opravdu těším celý rok. Když pominu celý ten shon, který kolem Vánoc panuje, je to stejně vždy pohlazení po duši a setkání s rodinou. Člověk se na chvíli zastaví a užívá si čas v příjemné pohodě.
TIP!
Časopis 40 - rubriky
Časopis 40 - sekce
HUDBA
Sylvie Kreusch představí ve Futuru svoji průkopnickou tvorbu
Velké a odvážné emoce, brutální a expresivní lyrika, cit pro popové stylizace i experimentování. To je belgick celý článek
OPERA/ TANEC
Musica Florea uvede další premiéru díla Jana Zacha
V rámci cyklu MUSICA FLOREA BOHEMIA 2024 chystá náš přední orchestr Musica Florea premiéru koncertu Jan Zach: celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Literární tipy 41. týden
Muži v offsidu
Těžký život fotbalových fanoušků ve stále svěží komedii podle románu Karla Poláčka (1931). H celý článek