Scéna.cz 

Polední úděl v Dlouhé

Motivací pro uvedení u nás prakticky neznámé hry Paula Claudela POLEDNÍ ÚDĚL bezpochyby je určitá slabost tvůrčího týmu Burešová-Otčenášek pro tohoto obtížného básníka (děli předtím např. jeho Saténový střevíček), ale také snaha uzavřít volnou trilogii her mapující zhoubnost vášní a nevyzpytatelnost lidských duší. Po Senekově Faidře a Calderonově Lékaři své cti tentokrát tedy nabízejí silně autobiografickou hru francouzského básníka a dramatika Paula Claudela z roku 1905 Polední úděl. pro tuto příležitost hru nechali nově přeložit (autorem překladu je Vladimír Mikeš). Na první pohled se milostný propletenec vztahů jedné fatální ženy a třech mužů může zdát až banální. Viděn očima básníka je však povýšen na jakýsi mystický, osudový zážitek duší, s tragickým závěrem.

Více nežli tříhodinová hra si vyžádala nový divadelní pohled, výjimečnou scénickou stylizaci. A té se ve spolupráci a se scénografem Martinem Černým a kostýmní výtvarníci Kateřinou Štefkovou podařilo dosáhnout.. Pro diváky bude jistě překvapením především „obrácený pohled“ – sedí totiž na jevišti a celý děj se odehrává v prostoru hlediště. V prvním dějství se ocitáme na lodi. Stačí jen náznak paluby se zábradlíčkem, „královským“ proutěným křeslem, v pozadí se vzdouvá bílá plachta pokrývající sedadla. Abstraktní filmová projekce a pohyb plachty tvoří dokonalou iluzi obrovské vodní plochy. Magii prostoru dokresluje okruží balkónu jako přídě lodi, balkon se pak stává druhou palubu, na které se poprvé ze tmy vyloupne silueta milované ženy. Stejně magicky působí i iluze hřbitova v druhém dějství, tvořená plochou sametově rudých sedadel, mezi nimiž problikávají světýlka jako svíčky na hrobech. Kouzelnou chvílí je pak iluze zatmění slunce. V posledním dějství vykouzlí světla omšelý příbytek, jehož jedinou ozdobou je proutěné křeslo, zatímco na přízračně bílém pozadí probíhají stíny světýlek, vzniká tak pocit jakéhosi světa na pomezi reality a snu, na hranici života a smrti. Kromě pečlivě vybrané hudby, kde nechybí ozvěna klasických děl, ale ani etnická hudba, si tvůrci dovolili experimentovat i s hlasy. V jednotlivých sekvencích znějí chvílemi přirozeně, jindy zase snově neskutečně, když jsou ozvláštněny ozvěnou a jako by jednotlivé repliky padaly kamsi do nekonečna vesmíru. Kostýmy jsou reminiscencí doby, kdy půvab žen podtrhovaly půvabné šaty a klobouky, mužnost a eleganci mužů zase upjaté pečlivě propracované obleky.

Tento mikrosvět, v vzdálený atmosférou od „hluku světa,“ je jen v některých informacích jako by mimochodem spojován se společenskou a politickou situací doby (samotná dobyvatelská obchodní cesta do Číny a následné boxerské povstání s neblahými důsedky pro zúčastněné).

K rozehrání dramatického příběhu stačí jen čtveřice herců. Yse Heleny Dvořákové je symbolem ženy ve všech podobách – je milenkou, matkou, dítětem. Je rozmarná, toužící po dobrodružství, sebevědomá, spontánní. Je zvyklá na sebe upozorňovat výrazným, překvapivě obhroublým smíchem, pikantním protikladem jejího křehkého zjevu. Dokáže být roztoužená, dychtivá, pragmaticky uvažující, až se nakonec tragicky proměňuje v životem unavenou, rezignovanou loutku. Každý z mužů, kteří ji obklopují, jí nabízí něco, co ti ostatní nemají. Flirt s nimi je pro ní přirozeností. Zvládá být oddanou manželkou trochu směšného, ale spolehlivého chlapíka, který jí může zajistit finanční zabezpečení, ale zároveň se nechat okouzlit jak křehkým, křečovitým mladíčkem, tak i pragmatickým, věcným dobyvatelem. Delikátního De Cize, Ysina manžel, svérázného obchodníka šlechtického původu, tolerantního vůči výstřelkům své ženy modeluje Miroslav Táborský nenápadnými gesty a mazlivou, lehce parodizovanou mluvou. Oproti němu působí Amalric Miroslava Hanuše jako dravý dobrodruh westernového typu, který přesně ví, co chce. Bledý upjatý Mesa Marka Němce, se ve chvílích vášnivého vzepětí proměňuje ze zamlklého introverta v bublající sopku citů, až k mystickému vytržení.

Pateticky až mysticky laděná inscenace Poledního údělu není pro každého. Klade vysoké nároky na divákovu pozornost, chvílemi vás může i ukolébat, některé scény vám mohou připadat svým až mystickým vytržením až na hranici směšnosti. Necháte-li se však tímto mikrosvětem pohltit, prožijete neobvyklý večer.