Scéna.cz 

Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť…

Smíchovská scéna nabídne divákům před prázdninami další nový titul. Inscenace hry Jeana-Luca Lagarce BYLA JSEM DOMA A ČEKALA, AŽ PŘIJDE DÉŠŤ se ujal slovenský režisér Braňo Mazúch. Premiérovému publiku Švandova divadla ji v čistě ženském obsazení představí 11. června 2011. Hrají Apolena Veldová; Marta Vítů j.h.; Petra Hřebíčková; Eva Leimbergerová a Marie Štípková j.h..

Předposlední Lagarceova hra je na jedné straně křehkou baladou, na druhé však neúprosným a možná posledním bojem o kořist, o snaze vynutit si pozornost, něhu, vynutit si smysl života i alibi, že uplynulé roky nebyly promarněné. Je také o střetu pohledů na události, na prosakování představ do reality, o neochotě, a možná, o nemožnosti už realitu akceptovat.
Autor pracuje velmi specifickým způsobem s jazykem; promluva tvoří příběh postav i hry samotné, je formou i tématem. Ve výpovědích, jejich kontrastech i rezonancích se rodí realita i snění. Slova jako by byla hudebními motivy, které se někdy opakují, jindy jsou záměrně narušovány, trhány a znovu skládány k sobě – jen v jiné variaci. Právě díky této netradiční formě dosahuje autor velmi výrazné emocionality replik; jakoby zachycení toku myšlenek, s mnohými slepými cestami, s úpornou snahou o sdělení a komunikaci vůbec. A v přísné konstrukci slov zachycuje bolestivou křehkost detailů, drobných okamžiků, které ve zpětném pohledu, jak se zdá, ovlivnily celý život.

Dramatik, romanopisec, esejista a režisér Jean-Luc Lagarce (1957–1995) pocházel z protestantské rodiny, oba rodiče pracovali v továrně Peugeot. V roce 1975 odchází do Besançonu, kde se zapisuje na filozofickou fakultu a na divadelní konzervatoř. O dva roky později zakládá divadelní soubor La Roulotte, pojmenovaný podle kočovného divadla Jeana Vilara. V rámci tohoto souboru nejen režíruje, ale píše pro něj i vlastní texty. Začátkem osmdesátých let se soubor profesionalizuje.
Za svého života byl Lagarce znám především jako režisér (režíroval Ionesca, Feydeaua, Molièra, Labiche, Racina). Některé jeho hry byly natočeny pro rozhlas (stanice France Culture) či uvedeny v divadlech, nicméně většího uznání jako dramatika se mu dostává až po jeho smrti. Celkem napsal 25 her, například: Cesta paní Knipperové do východního Pruska, Svatební hostina, Návrat do citadely, Poslední výčitky svědomím před zapomněním, Pravidla slušného chování v moderní společnosti, My, hrdinové, Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť a Daleká země.
Podobně jako jeho současník Bernard-Marie Koltès se nakazil virem HIV (o nakažení věděl od roku 1988) a předčasně zemřel na AIDS. Jeho popel je uložen v anonymním hrobě na hřbitově Père-Lachaise.