Racek očima Michala Dočekala
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekMyslím, že ta inscenace nechce být ničím efektním. Fakt, že publikum sedí na jevišti a hraje se částečně v hledišti, by mohlo toto tvrzení vyvracet. Ale důvody pro tento způsob inscenování rozhodně nemotivuje nějaká okázalost nebo snaha se zviditelnit se formálním způsobem. V té hře jde hodně o strach ze života, o smysl života, kdy část postav tento smysl hledá v umění a divadle. My máme svého druhu jedinečnou kulisu, to je jedna věc, druhá věc je, že dvě z dějství se odehrávají na břehu jezera. Jezero je tu jakýsi symbol, přírodní úkaz, který jsme se pokusili na jevišti zpřítomnit. Úplně nejdůležitější, jednoduchý důvod je, že tak můžeme pracovat s detailem, jistou intimitou, následně s hloubkou.
Není náhoda, že se Racek znovu vrací až po tak dlouhé době. Krejčova premiéra se odehrála před padesáti lety, a bylo by možná rozumnější to nechat být. Protože je to sám o sobě takový Matterhorn... Ale já jsem říkal hercům, že pokud člověk zkouší v tomto divadle Racka, nemůže mít na paměti Krejču. Já jsem tu legendární inscenaci ze 60.let neviděl, ale přece jen jsem si něco z lekcí od Krejči, který zde pracoval i později, odnesl. A to, že je nejdůležitější jistá vážnost, kterou on divadelní práci přikládal. My jsme se nechtěli v žádném případě přiklonit ke groteskní linii inscenování Čechova, která je v posledních letech na našich scénách běžná. Snažíme se o vážnost. Nerozumím však tomu slovu tak, že by to bylo nějaké plačtivé nebo zatěžkané. Doufám, že v té inscenaci je humor, ale že se tam nevtipkuje. To mluvím o přístupu - práce to pro mě byla krásná, ať už díky nádhernému textovému materiálu, tak i materiálu hereckému. Jsem za to strašně vděčný, protože ta hra je nejen o divadle a o smyslu života, ale také o stáří, o strachu ze stáří. A čím je člověk starší, tím více si těch vzácných okamžiků váží.
Překvapivě. Upravovali jsme jej jen nepatrně. Nemůžu říci, že bych byl jeho současností překvapen. Ale když s tím textem pracujete, je pozornost je soustředěnější, více zaměřenější, a tak si člověk jen potvrzuje, jak Suchařípův překlad stále funguje. On při překladu dělal dosti výrazná rozhodnutí, která se ukázala jako velmi správná. A stal se tak jakýmsi dobrým duchem té hry. Byl bych rád, kdyby byl i duchem naší inscenace. Říkám o ní, že se nesnažíme, aby vypadala, že se odehrává v současnosti, ale že ji hrají současníci.
Když jsem se pro tuto hru před dvěma lety rozhodoval, říkal jsem si, že ta hra by se měla dávat, protože je o deziluzi. My všichni jsme v jisté deziluzi, nespokojení se svým životem. Já sám jsem v hluboké deziluzi sám ze sebe, představoval jsem si svůj život nějak větší a lepší... Bylo to tedy pro mě téma osobní. Ale když jsem na té hře začal pracovat, zjistil jsem, že je její téma větší, tématicky bohatší. Jsou tam všechna důležitá životní dramata, která jsou jen zdánlivě obyčejná – láska, kariéra, peníze, smrt.
Bude to možná znít divně, ale asi ničím. Já to dělám, nebo se aspoň snažím to dělat velmi osobně, a mladá generace už nejsem. To, co mě na té hře zajímá, prostě odpovídá mé životní zkušenosti. Navzdory tomu, že hlavní postava Treplev je mladý, jeho zkušenost ve hře, kdy k poslednímu dějství uběhnou jen dva roky, je tak komprimované, že by to vydalo za deset let zkušenosti.
To, co napsal Čechov, bylo ve své době revoluční. On napsal ticho, prázdnou dobu. Ten rozměr existenciální tíhy, která se v jeho hrách otevírá, psal v té prázdné době. Mně to přijde stejně revoluční, jako když Luciano Fontana proříznul plátno, destruoval obraz a vznikl „Nulový bod“. Je to něco, co dokážou jen velcí umělci. Je to skutečně revoluční impuls pro formu, žánr, v tomto případě pro drama. Navíc to z dnešního pohledu vyznívá velmi vtipně, kdy dobová dekadence, symbolismus, pro který je nadšený Treplev, je konfrontována s programem realismu. Slova o realismu, doslova jeho program, ovšem vkládá autor do úst té nejméně respektované postavy, učitele Medvěděnka. Ten ve hře říká slova, kterých si vlastně nikdo nevšímá, ale která jsou pro tehdejší vývoj divadla určující. Medvěděnko říká, že by bylo zajímavé napsat hru o učiteli, jak žije a jaké má starosti a jak to nemá lehké. A právě o takových věcech a lidech psal Čechov. V tomto ohledu je pro mě hra naprosto fascinující.
TIP!
Časopis 40 - rubriky
Časopis 40 - sekce
HUDBA
Michael Kocáb oslaví narozeniny s FOK
Michael Kocáb oslaví 17. října 2024 v Divadle Hybernia 35. výročí svých 35. narozenin. Duší věčně mladý rocker celý článek
OPERA/ TANEC
Relaxace při klasické hudbě pod vedením Ondřeje Tichého
Pražští symfonikové opět zařadili do sezóny muzikofiletický večer v kostele sv. Šimona a Judy, při kterém moho celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velikáni filmu... Oliver Stone
Četa
První obětí války je nevinnost. Peklo vietnamské války v americkém filmu, oceněném čtyřmi Oscary (1986 celý článek