Scéna.cz 

NT Live – Višňový sad

Na závěr druhé sezóny přímých divadelních přenosů NT Live mohli diváci v pražském kině Aero vidět Čechovův VIŠŇOVÝ SAD v režii Howarda Daviese.

Přímé přenosy z britské divadelní scény v rámci cyklu NT Live jsou vzácným zážitkem, který skutečně umožňuje fanouškům z celého světa tzv. být při tom. Čechovův Višňový sad, nedávno uvedený v premiéře v londýnském Olivier Theatre, byl – jistě nejen pro mě – zážitkem zajímavým, ale zároveň lehce kontroverzním. Přiznám se, že ve způsobu britského inscenování Čechova je pro mě cosi cizího. Zatímco u nás jsme Čechova přijali za vlastního, a je nám blízký především mistrovským zachycením ambivalentních vztahů mezi lidmi, u Angličanů je patrná jistá pieta, takže z většiny inscenací máte pocit, že na jejich realizaci dohlíží sám Stanislavskij, a to jak po herecké stránce, tak i ve smyslu poradce ohledně reálií. Navíc je tu velmi silně patrný politicko-společenský aspekt, který často převáží nad obecným popisem vztahů. Jinak tomu není ani u této poslední čechovovské inscenace z londýnského Národního divadla. Višňový sad se tu dočkal už třetí inscenace, dvě předchozí v režii Michaela Blakemorea a Petera Halla byly uvedeny v 70.letech. V nové inscenaci Howarda Daviese (který je mimochodem považován za odborníka na ruské dramatiky) je požit nový překlad. Autorem je Australan Andrew Upton, ředitel Sydney Theatre Company. Kromě přidání některých hrubých či lascivních výrazů či připsaných replik je tu zřetelný posun ve výkladu, v němž je zdůrazněn politický aspekt, tedy jakýsi nástup nových zbohatlíků a kapitalistických metod podnikání, které nahradí zaostalost a zbytečné lpění na minulosti. V centru pozornosti tak stojí především ideový střet Lopachina, někdejšího sluhy, který si nahospodařil a má vizi podnikatelské budoucnosti, a přestárlého studenta-revolucionáře Trofimova, který má plnou hubu teoretických frází o šťastné budoucnosti, kdy všichni budou pracovat pro blaho (on sám se do toho ovšem nehodlá pouštět). Osud hraběnky Raněvské a její rodiny se tak dostává na vedlejší kolej. Zdá se, že pro Raněvskou je višňový sad a starobylý dům v podvědomí spíše zátěží, řeší především svého pařížského milence.

Konceptu inscenace leccos napovídá už samotná scéna. Scénografka Bunny Christie vytváří vizi zchátralé, zaprášené barabizny pln krámů. Rozhodně to není dům, který by měl své poetické vzpomínky a nostalgii „starých zlatých časů.“. I stoletá skříň, nad níž hraběnčin bratr Gajev (James Laurenson) pronáší monolog o kráse starých věcí, je jen zaprášeným rozpadajícím se kusem nábytku, který jako by přímo volal po nahrazení něčím lepším, novějším. Symbolem nové doby se stává nejen telefon, ale hlavně zvuk lokomotivy, který jako by evokoval příchod něčeho svižnějšího, pokrokovějšího. Všichni zdejší obyvatelé jsou spíše stíny zapomenutého času, marně toužící po změně. Všechny postavy jsou pečlivě vypracovány v duchu psychologického realismu, ale jako by konzervovaného. Senilní Firs (Kenneth Cranham) je skutečně spíše relikvií minulosti, stejně jako další obyvatelé a návštěvníci domu. Varja (Claudie Blakley) má rysy jeptišky, která se odevzdala osudu, a zvykla si na postavení služky ve vlastním domě. O to více se v domě rozcapují ti, kdo tu nemají co dělat – ať je to neschopný Jepichodov (Pip Carter), svádějící vše na svou životní smůlu, či Piščik (Tim McMullan), rádoby světák s bohatýrským knírem, ale jinak pouhá pijavice okresního formátu. Raněvská (Zoe Wanamaker) v sobě nemá žádnou nostalgii starých časů, její dětinský taneček hrané radosti z návratu působí poněkud trapným dojmem, stejně rozpačité působí i další postavy ať už je to nevábný Trofimov (Mark Bonnar), který se bůhví proč se zalíbil Aně (Charity Wakefield), která není prostou mladou dívenkou plnou nadějí, ale spíše předčasně dospělou ženou, která musí snášet vrtošivé nálady své matky. A tak nakonec jako jediný soudný člověk působí Lopachin (Conleth Hill), obtloustlý podnikatel s vizí, který jediný má šanci v společnosti uspět. To, že se navzdory manipulaci ze strany hraběnky vyvleče z možného svazku s Varjou, pramení z pocitu, že mu rodina nabízí jakési podřadné zboží. Jako by se z interpretace Čechova ztratilo to, co u britských herců obdivujeme. Schopnost nadhledu spojená se suverénním technickým i emocionálním provedením rolí. V každém případě je tato inscenace zajímavou konfrontací s českou tradicí inscenování Čechova, která jako by se dokázala (a to v nejrůznějších, i groteskních interpretacích) dostat tomuto autorovi hlouběji pod kůži.