Scéna.cz 

Výtvarné tipy na 44. týden

Na hranici tradic Krajka bílá, krajka dřevěná
V dalším pokračování z cyklu Na hranici tradic se setkáme s paní Janou Juřicovou, která se proslavila více jak sto let trvající tradicí jemné bílé výšivky, tzv. zuberskou výšivkou. Zakladatelkou rodinné tradice byla už její babička, jíž bylo od 14 let vyšívání obživou.
Její vnučka je absolventkou Gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm. Po maturitě nastoupila jako kreslička do konstrukčního oddělení Výzkumu a vývoje technologických zařízení v místním podniku Tesla n.p.
Vyšívání se věnuje od roku 1973, kdy byla na první mateřské dovolené. Po práci ze zájmu vyšívala. Když však v roce 1979 zemřela její babička, paní Holišová, zůstala po ní nedokončená práce - závěsné panó o délce 300 cm pro obřadní síň s motivem stromu a ptáčků. Po dohodě s ÚLUV práci své babičky se zdarem dokončila. Po odevzdání díla ve vynikající kvalitě dostala nabídku s Ústředím lidové umělecké výroby dále spolupracovat.

V té době se blíže seznámila s tehdejší kurátorkou sbírky textilu Valašského muzea v přírodě a znalkyní rožnovské bílé výšivky - paní Marií Salichovou. Ta jí zprostředkovala studium v muzejní sbírce výšivek a nabádala ji k tomu, aby si osvojila jiný, starší typ rožnovského vyšívání. Rožnovský typ bílého vyšívání svou propracovaností a tvarovým bohatstvím paní Juřicovou zaujal a v pozdější tvorbě, již zcela samostatné, z něho čerpala a čerpá dosud...
Pan Ladislav Bělunek, bratr paní Juřicové, je brusič nástrojů, řemeslník a řezbář "amatér". Vlastnoručně vyrobenými řezbářskými nástroji vyřezává na lipovém dřevě obrazy podle secesních námětů Alfonse Muchy. K této "reprodukci" získal svolení od Johna Muchy, vnuka malíře. Této neuvěřitelně titěrné práci se pan Bělunek věnuje šestým rokem. I když předlohy jeho tvorby nevycházejí z lidových motivů, určité výseky však krajku připomínají. Způsob práce (řezbářství) však lidový a tradiční je.
Vysílání: 01.11., 14.33 hod., ČT2; Opakování: 08.11., ČT2.

Deset století architektury Plzeňská synagoga
Plzeňská synagoga je z dosud existujících největší synagogou v Čechách a druhou největší v Evropě. Je symbolem zrovnoprávnění Židů a jejich návratu do Plzně, které nastalo po roce 1848. V tradičním židovském životě fungovala synagoga jako dům modlitby, učení a společného setkání. Typickým označením synagog jsou dvě desky Desatera, umístěné nad průčelím nebo nad hlavním štítem.
Základní kámen byl položen 2. prosince 1888. Původní plány byly navrženy vídeňským architektem Fleischerem. Synagoga měla být vestavěna v gotickém slohu severského typu s vysokým průčelím a dvěma 65 metrů vysokými štíhlými věžemi. Stropní žebrová klenba se měla skládat ze železných žeber a žulových sloupů. Tehdejší městská rada však tento projekt zamítla. Oficiálním důvodem bylo, že věže jsou příliš vysoké a nevhodně soupeří s věží kostela sv. Bartoloměje. Radní odmítli i styl stavby, protože se jim zdál příliš podobný stylu křesťanských kostelů. Nové plány byly předloženy Emanuelem Klotzem v roce 1890. Klotz zachoval půdorys a celkovou koncepci stavby, ale změnil architektonický styl. Věže byly sníženy o dvacet metrů. V tomto projektu se také objevily prvky románského stylu a upravené verze monumentalistické novorenesance (převážně v bočních chodbách). Vše bylo vyzdobeno orientálními ornamenty. Vzhled stavby se snaží zdůraznit skutečnost, že nejde o křesťanský kostel. Tento projekt byl městskou radou schválen, a tak mohla být 6. června 1892 podepsána smlouva mezi židovskou obcí a stavitelem, architektem Rudolfem Štěchem. Výstavba synagogy byla dokončena v roce 1893 a byla financována z dobrovolných finančních darů členů židovské obce. Od roku 1893 pak synagoga sloužila svým účelům až do holocaustu. Po 2. světové válce byla navrácena židovské komunitě. Ta však byla zdecimována holocaustem a emigrací do Izraele a jiných zemí. V letech komunistického režimu byla synagoga uzavřena. Původně měla být zničena, ale její zbourání by vyžadovalo demolici celého bloku domů. Byla tedy proměněna ve sklad zkonfiskovaného majetku deportovaných plzeňských Židů. Poslední pravidelná bohoslužba se zde konala v roce 1973. Vysílání: 02.11., 13.45 hod., ČT2; Opakování: 07.11., ČT2.

Paul Gauguin: Dítě boží
Důraz kladl na barevnost s potlačením role detailu. Zobrazoval motivy z bretaňského venkova (Krajina s pasáčkem vepřů, Arlesanky v parku, Žlutý Kristus), stále častěji byl inspirován exotickými krajinami i mimoevropským životním stylem, a proto podnikl cestu na Martinique a dvě cesty na Tahiti, kde dlouhodobě pobýval. Pod vlivem exotiky se jeho paleta rozzářila jasnými plnými barvami (Krajina na Tahiti, Tahitské pastorále, Mateřství, Dívky s květy mangovníku). Gauguina ovlivnilo i japonské umění. Jeden z prvních malířů, usilujících obohatit moderní západní umění přínosem cizokrajných kultur. Tematicky ovlivněn dobovým symbolismem, kladl si naléhavé otázky o povaze lidské existence (monumentální obraz Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?). Symbolikou barev a monumentálním plošným pojetím ovlivnil umělecké směry dvacátého století, zejména fauvismus a expresionismus. Dekorativní stránku jeho umění rozvinula secese. Vysílání: 02.11., 15.55 hod., ČT2; Opakování: 06.11., ČT2., 09.11., ČT2.

proStory Hrad pro všechny
Reklama hlásá, že se jedná o "šestihvězdičkové bydlení 21. století". Central Park Praha je největší bytový komplex v Čechách, kritici o něm však mluví jako o noční můře developera. Jak vypadá bydlení hotelového typu? Jak se to dělá, aby všichni viděli na Pražský hrad? A co to je integrace naruby? Trojportrét architektů z ateliéru A69 v kontextu jejich největší realizace. Vysílání: 05.11., 21.50 hod., ČT2; Opakování: 10.11., ČT2.

Toulky za uměním Malované opony českých divadel 1/7
Divadelní opona je branou ze skutečného, možná trochu všedního světa, do světa divadla, do světa fantazie. A co teprve, když je malovaná! Na území České republiky se jich zachovalo přes 400. Některé dodnes slouží svému účelu, jiné jsou v depozitářích muzeí, některé v soukromých rukou. A jiné jsou zase vystavovány jako samostatné umělecké dílo. O některých z nich bude vyprávět cyklus, který vznikl podle knihy Jiřího Valenty Malované opony divadel českých zemí. Putování za nimi zahájíme ve Zbirohu u opony Alfonse Muchy, kterou maloval v létech 1923–24, kdy na místním zámku pracoval na své Slovanské epopeji. A pokračovat budeme půvabnými oponami českých lidových malířů, které vznikaly v 19. i ve 20. století. Vysílání: 06.11., 09.15 hod., ČT2; Opakování: 09.11., ČT2., 11.11., ČT2.