Scéna.cz 

Vladimir Bunin

Šestačtyřicetiletý pianista ruského původu (otec Vladimir Vasiljevič byl skladatelem) Vladimir Bunin není u nás umělcem zcela neznámým. K jeho sólovému koncertu (9. 9.) se agentura PAM agency spojila s pražským velvyslanectvím Maďarské republiky, neboť Buninův recitál patřil výhradně dílu Ference Liszta, jehož dvojí výročí (n. 1811, z. 1886) připadá na letošní rok. I když nejde o „ab-so-lutně“ kulaté jubileum (190 a 125 let), osobnost Lisztova významu si takové připomenutí nepochybně zaslouží – tím spíše, že Bunin volil z rozlehlého klavírního díla Lisztova skladby většinou u nás málokdy slýchané (parafráze na Schubertovy a Schumannovy písně, Balada č. 2 h moll, Sposali-zio z cyklu Léta putování, šestá z Uher-ských rapsodií, Valse oubliée č. 1, Con-solations č. 3 a „hitový“ Sen lásky).
Na tiskové besedě odpověděl Bunin na otázku, co je mu z Lisz-tova odkazu nejbližší, že preferuje skladby lyričtějšího charakteru, zejména pak cyklus Consolations; faktickým výkonem však potvrdil spíše své tíhnutí k ma-nuál-ní virtuozitě – snad proto, že těch opravdu lyricky laděných skladeb neobsahuje Lisztovo tvůrčí dědictví příliš mnoho a i v nich uplatňuje jejich autor také efektní prstovou brilanci. Po této stránce si ovšem Bunin uměl dobře poradit se všemi záludnostmi (oktávy, skoky, akordické sledy, prstové pasáže, ale také příjemně měkká „chopinovská“ výrazovost v Con--so-lations, rozkošně a s obdivuhodnou lehkostí zahraný Valse oubliée atd.); ukázal tak kromě technické vyspělosti i hezký expresivní tón, jímž podával elegickou kantilénu.

Prostředí kostela svatých Šimona a Judy jeho výkon ov-šem po zvukové stránce dost podstatně zkreslilo, takže ledacos znělo v zostřené a ar-ti-ku-lač-ně ne zcela zřetelné podobě; těžko říci, za co opravdu mohl pianista a co bylo dílem nepříznivých akustických podmínek. Vyčítat to jen Buninovi bylo by asi nespravedlivé; jeho po všech stránkách solidní a muzikálně docela přesvědčivý výkon zaslouží uznání a pro-bouzí chuť slyšet ho někdy v programově pestřejším recitálovém vystoupení v akus-ticky vlídnějším prostředí. Takto zůstal Buninův výkon – i s ohledem na to, že parafráze Schubertových a Schu-mannových písní nepatří zrovna k hu-debně nejcennějším dílům z Lisztovy pozůstalosti a mají po výtce spíše „improvizační“ ráz – jen dobře míněnou poctou velkému skladateli a pianistovi, který tak výrazně ovlivnil hudební kulturu v Evropě 19. století. Pořadatelům patří úctyplné uznání za vzornou organizační a propagační přípravu koncertu; chybělo snad jen pár slov o skladbách, s nimiž se asi větší část posluchačů setkala poprvé.