Scéna.cz 

Sonny Rollins vystoupí v Praze

Saxofonový velikán a jazzová legenda Sonny Rollins, hudebník, jenž spoluvytvářel podobu moderního jazzu a ovlivnil několik generací hudebníků, vystoupí již příští týden 31. října 2012 na festivalu Struny podzimu. Dvaaosmdesátiletý jazzman se vrací do velkého sálu Lucerny na den přesně po dlouhých 30 letech. S neuvěřitelným elánem Rollins hodlá dokázat, že jeho kariéra zdaleka není u konce. Ostatně, setrvale se mu daří ohromovat publikum i kritiku a rozmnožovat sbírku prestižních ocenění.

Na Strunách podzimu doprovodí Sonnyho Rollinse hvězdná sestava respektovaných hudebníků: kontrabasista Bob Cranshaw, pozounista Clifton Anderson, kytarista Saul Rubin, bubeník Kobie Watkins a perkusista Sammy Figueroa. Je třeba dodat, že Sonnyho spoluhráči sami o sobě představují extratřídu a kus historie i současnosti nejen jazzové hudby. Neskutečně dlouhý výčet interpretů, s nimiž také spolupracovali, sahá od Elly Fitzgerald k Davidu Bowiemu, od Milese Davise k Mariah Carrey.

Sonny Rollins, muž, jenž stál spolu s Charlie Parkerem, Milesem Davisem, Johnem Coltranem, Maxem Roachem a dalšími velikány u základů moderního jazzu, patří již od 40. let 20. století až do současnosti k absolutní špičce. O stále aktivně koncertujícím jazzovém matadorovi publikum i novináři hovoří s úctou pro jeho přínos k historii moderní hudby a jazzu. Zmiňují ale s úžasem a obdivem i jeho neutuchající invenci a energii, s níž stále ovládá koncertní pódia.
O oprávněnosti chvalozpěvů na Sonnyho Rollinse svědčí jeho letošní trojnásobný triumf na Jazz Awards Asociace jazzových novinářů (Jazzman roku, Tenorsaxofonista roku, Album roku) i skvělé recenze na živá vystoupení. Podle nich Sonny Rollins na svých koncertech předává čistou radost z hudby a vzácnou životní rovnováhu osmdesátníka; jeho vystoupení jsou setkáním s živoucí historií hudby a obrovským zážitkem. Největšímu žijícímu saxofonistovi věnovala při příležitosti jeho 80. narozenin britská BBC rozsáhlý dokument Beyond the Notes, mapující jeho podivuhodnou hudební dráhu.
Sám s pokorou vrozenou skutečným velikánům ke svému postavení hudební ikony a posledního mohykána možná nejkreativnějšího období historie jazzu říká: „Pochopitelně, tihle lidé jsou tu pořád, abych se na ně odvolával. Cítím, že je vlastně nějak reprezentuju. Teď už tady nejsou, tak si myslím, že je musím nějak zastoupit. Jak mi pořád říkají, jsem mezi těmi posledními, kteří tu ještě zbyli. A tak cítím jakousi svatou povinnost oživit nějak to, co dokázali.“