Fidelio skončil debaklem
Druhou operní premiérou této sezóny v Brně byl Beethovenův Fidelio. Uskutečnila se 15. prosince 2002 a proč to neříct rovnou - byl to debakl, stejně jako představení, které jsem mohl vidět o den později. Lví podíl na tom nenesou jen ostudné pěvecké výkony většiny hlavních představitelů, ale především režie Rakušana Antona Nekovara, který inscenaci vytvořil ve spolupráci se slovenským scénografem Jozefem Haščákem (výprava).
První obraz odehrávající se v Beethovenově současnosti je vylíčen v kýčovitě pastelových barvách a přehnané výpravnosti. Ostrý přechod ke zcela strohé scéně druhého obrazu, ve kterém je děj přenesen do jakési americké věznice jedenadvacátého století (soudě podle oranžových mundůrů trestanců), má diváka patrně šokovat. Dvě holé zdi na hluboko otevřené scéně rozčleněné jen šikmými pruhy světla by samozřejmě mohly být základem dramatu, kdyby ovšem byly součástí nějaké režijní koncepce, a ne jen prázdným gestem. Beethoven ve svém jediném operním díle překlenul svět útlaku a tyranie vítězstvím svobody. Anton Nekovar prokázal, že něčeho podobného na scéně schopen není. Dokládá to scénické pojetí závěrečného obrazu, které v nejmenším netvoří spojnici s obrazem prvním. Scéna mu neslouží jako jeden z vyjadřovacích prostředků koncepčně svázaný s dílem, v jeho pojetí je jen nahodilou provokací, která ve skutečnosti směřuje proti duchu díla.
Řemeslný diletantismus je patrný na první pohled i jinde. Nekovar především neumí pracovat s prostorem. Postavy staví na scénu v geometrických rozestupech, nechává je při zpěvu sošně strnout (viz kvartet v prvním jednání). V žalářní scéně Rocco s Fideliem kopou hrob (a samozřejmě zpívají) nejméně deset metrů od proscénia, zatímco celá jeho třetina je zakryta na jedné straně prázdnou stěnou, na druhé výtahem. Co režisér nezvládá na scéně, snaží se (avšak bez úspěchu) dohnat v hledišti: divákům v lóžích staví přímo za záda vojáky se samopaly, sbor přichází a odchází ze scény hledištěm, zatímco publikum zírá na prázdné jeviště s několika sólisty. Že však v závěru stěží rozeznáte Pizarrovy vojáky od ministrových ozbrojenců, to patrně pánům Haščákovi a Nekovarovi nevadí. Ono vůbec barevné pojetí celé inscenace je esteticky odpudivé a ruku v ruce s režií bezúčelně provokativní, čímž jen popírá princip divadelnosti.
Ostatně nedávná premiéra baletního opusu Libora Vaculíka Ivan Hrozný (uskutečnila se shodou okolností také na jevišti Janáčkova divadla) skýtá zajímavou možnost srovnání. Bezezbytku promyšlená Vaculíkova koncepce je založená na prostorové, barevné a světelné vyváženosti scény. Výsledkem je skutečně dramatické a mimořádně působivé dílo, které odhaluje Nekovarův umělecký primitivismus v plné nahotě.
Stejně chabé je i Nekovarovo herecké vedení pěvců. Ti střídají jen dvě polohy: buď po scéně běhají jako splašení nebo při zpěvu sošně ztuhnou. Fidelio vychází z tradice německého singspielu, který je vedle zpívaného slova založen i na mluvených textech, a také zde Nekovar jako režisér zcela selhal. Výsledkem je mechanické odříkávání textů, které se řine i z úst německých sólistů! Jedinou výjimkou je Richard Novák v roli Rocca, který ohromuje nevšedním elánem, pěveckou i hereckou přirození a detailní propracovaností každé roviny své role. Výkon jedenasedmdesátiletého Nováka je bezkonkurenčně nejlepším výkonem celé inscenace!
Německá sopranistka Ruth Staffa při premiéře sice s problémy, ale přece jen odzpívala alespoň to nedůležitější, co role Leonory vyžaduje, její hlas však hyzdí rozsáhlé tremolo zasahující všechny polohy hlasu. Není od věci, že tato náročná role (dramatická koloratura) přesahuje její hlasový obor.
Florestan Michaela Reniera však byl ještě o třídu horší. Neustálé forte a značné problémy s intonací činí z jeho hlasu nepříjemně bodavý zvuk. Co však jeho Fidelio cítí, zda trpí nebo se raduje, o tom se divák nic nedozví. Výsledkem tedy je pouhé „řvaní“ bez výrazu a myšlenky.
Obsadit rakouského barytonistu Alfreda Wernera do role Dona Pizarra byl také fatální omyl. Jindy jedna ze tří nejdramatičtějších postav opery dopadla v jeho podání jako uboze trapná figura.
V celkovém debaklu nemohla premiéru zachránit ani okouzlující Marzellina Martiny Bauerové. K jejímu perfektnímu hlasovému i hereckému projevu snad stojí jen dodat, že by měla víc propracovat německou výslovnost, stojí to za to! Neméně kvalitním výkonem ji doprovodil Zoltán Korda (vrátný Jaquino), Jan Hladík byl stejně tak elegantním Donem Fernandem. Co je to však platné, když hlavní postavy jsou obsazeny zcela nevhodně!
Jediným pozitivním dojmem inscenace byl tedy vedle Richarda Nováka a Martiny Bauerové orchestr a sbor. Hudební nastudování Fidelia je oříškem pro nejednoho dirigenta. Sám Beethoven orchestru přikládal velký význam. Jan Zbavitel je však mistrem ve svém oboru. Orchester hrál pod jeho vedením sehraně a plasticky (vynikla hlavně třetí ouvertura), a preciznost nastudování byla patrná, i když se při druhém představení již dechy částečně potýkaly s problémy. Náležitou pozornost Zbavitel věnoval i přesně sezpívaným ansámblům. Druhým vrcholem hudebního nastudování byl sbor vedený Josefem Pančíkem. Sborové výstupy tak podstatně přispěly alespoň k hudební gradaci závěru. Bohužel kvality brněnského sboru, orchestru a dirigenta nemohou nahradit principielní nezpůsobilost Antona Nekovara k režijní práci v operním žánru. Vzhledem k tomu, že Fidelio je už druhou Nekovarovou inscenací na prknech Janáčkovy opery, zajímalo by mě, kolik toho bude muset v Brně ještě pokazit, než si toho někdo zodpovědný všimne!
TIP!
Časopis 40 - rubriky
Časopis 40 - sekce
DIVADLO
Účet: Kdo se jak (ne)vyrovná?
Divadlo Bez zábradlí přináší od 19. září 2024 českou premiéru inscenace ÚČET od francouzského dramatika Clémen celý článek
HUDBA
Kapela Bôa představí v Roxy album Whiplash
Britské alt-rockové trio Bôa, experimentující se žánry od funku až po rock, míří do Prahy. Do Roxy přivezou 9. celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Filmové tipy 40. týden
Řidič slečny Daisy
Když se potkali poprvé, zdálo se, že je nemůže nic sblížit. Americký film oceněný čtyřmi celý článek