„Chybí nám otevřenost vnímat nové,“ říká Vojtěch Spurný
Státní opera Praha v loňském roce slavila desetileté výročí své novodobé existence. Do jejího čela vstoupil další tým v čele s ředitelem Mgr. Jaroslavem Vocelkou, uměleckým šéfem opery se stal Vojtěch Spurný. Se Státní operou Praha spolupracuje pravidelně od roku 1999. Připomeňme jeho nastudování Rossiniho opery Turek v Itálii, Cosi fan tutte W.A. Mozarta, Es war einmal A. von Zemlinskeho. Připravil nové nastudování oper Voják a tanečnice Bohuslava Martinů, Don Giovanni W.A.Mozarta a Giuseppe Gazzanigy, světovou premiéru opery Circus Terra Trygve Madsena.
„Kdybych neměl chuť zde osobně něco zanechat, něco vytvořit a změnit, tak bych nabídku asi nepřijal,“ říká Vojtěch Spurný. O dramaturgickém plánu Státní opery jsme již na našem portálu podrobně informovali. Státní opera uvedla na podzim premiéru Mozartovy Kouzelné flétny, další novinka - opera Emila Viklického Oráč a smrt, byla v premiéře uvedena 21. ledna 2003. Režíroval Dušana Roberta Pařízek. K této sezóně Spurný uvedl: „O nějaké soustavnější koncepci a skutečné proměně tváře Státní opery se dá mluvit až od roku 2004. Doufám, že příští sezóna bude – i za cenu kompromisů - vypadat tak, jak by měla vypadat naše první sezóna.“
Oblast řízení a mangementu je spíše v rukou pana intendanta, nicméně bych byl velice rád, kdyby se odlesk něčeho, co se Göteborgu děje, dostal sem. Na mě nejvíce zapůsobila fantasticky zorganizovaná práce, úžasná pracovní atmosféra a mezilidské vztahy. Všechny osobní problémy a třenice zůstávají před divadlem, lidé jsou k sobě vstřícní a ohleduplní. Když jedete s kulisákem ve výtahu, nevidíte člověka v ošoupaných montérkách, který otráveně nadává a chce mít nejvíc ze všeho za sebou, ale někoho, kdo si váží své práce a koná ji s radostí. Navíc tam vládnou skvělé pracovní podmínky: na režijních zkouškách Rossiniho Lazebníka jsme měli úplnou dekoraci dva měsíce před premiérou. Problémy se tam řeší okamžitě, zatímco my je tady řešíme vlekle a neúspěšně. Doufám, že podobný styl práce a příjemnou atmosféru se podaří nastolit i tady. Obávám se jen, že to chvíli potrvá!
Konzervativní publikum má jisté divadelní zkušenosti a na nich staví. Očekává určité zvyklosti v režijních postupech, hudebním nastudování a pěvecké interpretaci. Tito lidé milují operu, neboť zbožňují krásné melodie, ale neodpouštějí inovaci z venku, nesmíří se ani s pustým a prázdným experimentem. Inscenaci často vnímají jako krotkou ilustraci toho, co slyší – a neodpovídá-li ilustrace jejich představě, jsou zklamáni... Konzervatizmus není ovlivněn věkem, ale způsobem uvažování. Jde vlastně o ztrátu komunikace - dle mého by člověk měl jít do divadla s tím, že je otevřen tomu, co tam uvidí. Neměl by se nechat brzdit berličkami svých vlastních názorů, ať už byly jakkoliv získány.
Otevřenost – nikoli tolerance. To slovo nemám rád, protože se často zneužívá k tomu, abychom trpěli něco, co není správné. Otevřenost k něčemu novému, schopnost vnímat – to je zásadní věc. Umění raději vnímejme více s citem - což je nástroj lidského ducha. Ten nám většinou řekne, zda máte pravdu, či ne. Tento nástroj máme všichni a můžeme se o něj v klidu opřít.
Především kvalitou. Pokud budeme operu chápat jako totální hudební divadlo, pak má naději na přežití. Hudba je natolik univerzální, že vás přenese i přes cizojazyčně zpívaný text. Problém operní inscenace tkví ovšem v dosažení rovnováhy, v kvalitě všech složek – a to se málokdy podaří. V případě nového diváka nejde jen o výchovu, ale hlavně o vypěstování jisté senzibility, aby došlo k aktivní komunikaci ze strany diváka.
Obojímu se věnuji řadu let v Hudební mládeži ČR. Teige kdysi řekl, že umění je pro každého, ale každý není pro umění. Dodal bych: ... není, ale může být!
Vojtěch Spurný studoval na pražské konzervatoři (flétna, klavír), AMU (operní režie, dirigování, cembalo) a na vysoké hudební škole v Utrechtu (cembalo a provozovací praxe staré hudby). Již během studií vystupoval jako dirigent s různými symfonickými orchestry a současně se úspěšně věnoval operní režii (Mozartova Figarova svatba, aktovky B.Martinů a Bendův Lazebník sevillský v divadle DISK, Gaglianova Dafné na barokním festivalu ve Valticích, Lortzingova Zkouška na operu v České televizi apod.).
V tomto směru se snažím být chápavý. Nemám rád ultimativní dirigenty typu: „když tam nebude balkón, odcházím!“. Režisér je pro mě rovnocenný partner, který vytváří vizuální stránku inscenace - podobně jako dirigent zvukovou a hudební. Jde o tvůrčí symbiózu – a v tomto smyslu jsem měl mimořádné štěstí, že jsem mohl pracovat s Davidem Radokem a J.A. Pitínským. Vždycky jsem se snažil ponechat režisérům jejich autonomii, protože mi připadalo absurdní zasahovat do jejich práce. Bylo by to stejné, jakoby mi říkali: „Pane dirigente, toto nedirigujte na tři, ale na dvě.“.
Těžká otázka. Jsou některé opery, které bych rád režíroval, jiné, jež bych rád dirigoval, a jsou další, které miluji, mám je na CD, ale nevím, zda bych je dokázal režírovat nebo dirigovat.
Mám velice rád Juliettu Bohuslava Martinů, operu Pélleas a Mélisanda Clauda Debussyho a Lidský hlas Francise Poulenca. Dále klasickou italskou belcantovou operu – v tomto smyslu mě oslovuje vše, co napsal Vincenzo Bellini a podstatná část odkazu Rossiniho a Donizettiho. Samozřejmě je mi sympatický Mozart s jeho divadelním cítěním a smyslem pro lidi a pro situace. Líbí se mi barokní opera, zejména jejich vyjadřovací slovník. Poměrně méně jsou mi blízké některé romantické nebo novoromantické opery – třeba celá wágnerovská škola nebo některá díla Verdiho.
To, co bych chtěl dirigovat, je většina toho, o čem sem tady mluvil. Co bych chtěl režírovat? Mozartovy opery, Martinů, nějaké baroko - také by mě docela bavilo zarežírovat si s prominutím takovou – s prominutím - echt muzeální nebo zkamenělou operu jako je Verdiho AIDA. Lákají mě díla, která směšují žánry - Porgy and Bess George Gerschvina nebo operety Arthura Honeggera.
Momentálně nevím. Existovali režiséři, kteří uměli dirigovat, jako Václav Kašlík. Taktéž dirigenti s režijními ambicemi - často to dopadlo katastrofálně a s nevalným výsledkem, třeba inscenace Herberta von Karajana.
V běžném operním provozu velkého divadla se tyto dvě profese slučují dosti obtížně. Přesto jsem přesvědčen o tom, že dobrý operní dirigent musí vidět do režie a dobrý operní režisér by měl rozumět hudebnímu nastudování. Nejde o znalost aranžování mizanscén a o čtení not – ale oba by měli vědět, jak obě profese fungují. Protože opera je koneckonců divadlo zrozené hudby.
TIP!
Časopis 40 - rubriky
Časopis 40 - sekce
DIVADLO
Slovácké divadlo spouští nový projekt Plusko
Slovácké divadlo vstupuje do své 79. sezony novým projektem s názvem Plusko. Vznikne tak platforma pro progra celý článek
HUDBA
Kapela Bôa představí v Roxy album Whiplash
Britské alt-rockové trio Bôa, experimentující se žánry od funku až po rock, míří do Prahy. Do Roxy přivezou 9. celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Vlny Mádla budou bojovat za Českou republiku o Oscara
O výběru kandidáta na Oscara za Českou republiku v kategorii Nejlepší zahraniční film každoročně hlasují členo celý článek