Scéna.cz 

Ach ti synci s tatrovkou čili osudy Hanzelky a Zikmunda poprvé v divadle

Městské divadlo Zlín nasadilo na velkém jevišti novinku, která jako nápad dlouho ležela v pomyslném šuplíčku dramaturgického stolu. Geneze inscenace PALUBNÍ DENÍK HANZELKY A ZIKMUNDA nebyla jednoduchá. Dramaturg Vladimír Fekar čerpal při psaní textu z živého pramene, věrného abonenta zdejší scény, Miroslava Zikmunda a především z bohaté dokumentace reportáží, korespondence a materiálů shromážděných ve zlínském muzeu této slavné dvojice. Režie se chopil nenápadně nápaditý Petr Štindl, zkušený v práci se zdejším souborem. Tvůrci inscenace se museli utkat s legendou, oživit staré vzpomínky a nenechat se vehnat do pasti přílišného sentimentu. „Nacpat“ dva lidské příběhy do dvou hodin a neklouzat při tom po povrchu, je opravdu oříšek. Pro novátorské tituly bývá vyhrazen komorní prostor Divadla Z, kde se s úspěchem hrálo o Voskovcovi s Werichem, Fridě Kahlo a dalších fenomenálních osobnostech. Společenská poptávka nebo snad velkolepost výprav H+Z vnesla hru na velkou scénu, kde opět zabodovala točna vezoucí krásný rozkládací model prvního vozu Tatry 87, s nímž brzy po skončení 2. světové války vyrazili na první cestu do světa, (autor scény Petr B. Novák). Do výroby modelu se zapojil tým fanoušků známých cestovatelů a historie automobilismu.

Dramatické životy obou hrdinů se na jevišti úzce prolínají s dějinami Československa. Zastavuje se v několika zemích, kde se jim stalo něco neplánovaného. Z mnoha témat si autor zvolil jako dominantní právě vztah obou snílků k době plné proměn a k lidem které na své cestě potkali. Hra si klade otázky, proč chtěli cestovat, jakou oběť museli na oltář svých plánů položit, řeší kompromisy a politické pozadí událostí druhé poloviny 20. století. Zastavuje se ve zlomových chvílích naší republiky i osobních meznících Hanzelky a Zikmunda, které si většina úředníků nebo ředitelů mezi sebou plete. Společně s herci cestujeme za pomocí projekce známek s prezidenty. U Masaryka a Gottwalda se dočkáme jejich zhmotnění. “Letmo“ se setkáme s Gagarinem, v negližé zas s Ludvíkem Vaculíkem. Promítají se autentické diapozitivy, posloucháme dobovou hudbu i úryvky z rozhlasových pořadů. Nevýhodou promítání se stalo zatemnění jeviště i s tvářemi herců.

Oba hrdiny vidíme současně jako mladíky, zanícené touhou po dobrodružství (Pavel Vacek a Zdeněk Lambor) a zmoudřelé pány v letech v rolích komentátorů (Radoslav Šopík a Luděk Randár). Když na scéně vystoupil skutečný Miroslav Zikmund, byl vlastně přítomen třikrát a ve všech věkových kategoriích. Proplétání časových rovin a odbočování do životních kotrmelců dobrodruhů, s nimiž se na svých cestách setkali, tvoří vítané ozvláštnění a odpoutává diváckou pozornost jiným směrem. Nejvýraznější osobností se stal Eduard Ingriš, tramp, hudebník a mořeplavec, jehož neuvěřitelný život není ještě historiky zcela zmapován. Pozůstalost této osobnosti je uložena rovněž ve zdejším muzeu. Vdova po tvůrci hitu „Teskně hučí Niagára“, se tak na premiéře setkala s divadelním alter egem svého manžela v podobě nové posily souboru, Marka Příkazského.
Zajímavou kapitolu tvoří také kostýmy z dílny Zuzany Přidalové. Exotické jako egyptský Bůh Slunce, uniformy policejní, prezidentské, obleky ředitelské, slovácký lidový kroj, čert, anděl a hlavní hrdinové v krátkých kalhotách, s fotoaparáty a klobouky. Nostalgičtější a statičtější druhá polovina promenuje scénu v čechovovsky laděný ovocný sad a zároveň rajskou zahradu. Roubování stromu se stává hlavním symbolem člověka. Když se do něj řeže, tak zesílí, ale jen v případě, že má dobré kořeny…

Inscenaci se daří zachytit atmosféru místa a času, má chytrý humor, zbytečně nezahlcuje fakty. Prospělo by jí sice zkrácení některých pasáží, větší prostor pro mezilidské vztahy, ale nebojí se problematizovat hlavni hrdiny, aby se inscenace nestala jen černobílým pomníkem těchto výrazných osobností.

Vladimír Fekar: Palubní deník Hanzelky a Zikmunda
Režie a úprava scénáře Petr Štindl; scéna Petr B. Novák; kostýmy Zuzana Přidalová; hudba a výběr hudby Petr Hromádka; projekce Zdeněk Eliáš. Inscenace vznikla ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, světová premiéra 2. března 2013.