Scéna.cz 

Váchalův KRVAVÝ ROMÁN jako „opera“

Každé město mívá nejméně jednu slavnou osobnost. Litomyšl, na osobnosti ostatně bohatá, má takový nevšední zjev v Josefu Váchalovi (1884--1969), ale teprve v posledním desetiletí. Váchal byl skutečně renesančním tvůrcem a myslitelem na poli výtvarných umění, písemnictví a filozofie s tím, že ve zcela nadčasovém a stěží zařaditelném plánu nejhlubší a nejostřejší stopu zanechal v oboru umění knihy. Jedním takovým, snad jeho nejznámějším knižním artefaktem je dnes už proslulý Krvavý román, který si autor sám napsal, respektive bez rukopisu přímo do stroje vysázel, dřevoryty vyzdobil, svázal a v původně pouhých osmnácti výtiscích roku 1924 vydal.

Váchalův mnohočetný odkaz zažívá v polistopadovém období obrovský boom a nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se tak do značné míry děje skrze jeho Krvavý román, včetně podoby „operní“. Dramaturgie Smetanovy Litomyšle si nenechala ujít jedinečnou příležitost, která se jí naskytla právě letos, a „operní“ podobu Krvavého románu odvážně zařadila do programu – prý pro „veselé zpestření“. Co a proč se tak vůbec stalo? Litomyšlští totiž právě toho dne (21. 6.), kdy ve Smetanově domě holdovali „opeře“ při podvečerním festivalovém představení, slavili 10. výročí založení zdejšího neméně kuriózního muzea J. Váchala – tzv. Portmonea. Váchalův KR je už jako „pouhé“ literární dílo záležitostí problematickou, o jeho eventuální převoditelnosti a překladu nemluvě. Může za to svou hyperbolizovanou idiomatikou. Jakmile ovšem pochopíme, prožijeme Váchalův tvůrčí princip a jdeme cestou nikoli naplnění, ale proměny autorského artefaktu, dosáhneme zajímavého ozvláštnění, jakési „autenticity odjinud“. Právě to se litomyšlskému Ochotnickému spolku Filigrán kongeniálně povedlo v čele s režisérem Ladislavem Horáčkem, jenž „libreto … s úctou a pokorou k textu autorovu si dovolil sepsat … na hudbu operní i operetní, nápěvy písní lidových i populárních, dále pak i na koledy, písně bolševické i pijácké“. Proto ten stále vzrůstající úspěch a ohlas počínaje premiérou v Litomyšli a v Praze v listopadu 1997.
O opeře, kromě terminologické nadsázky v uvozovkách, nemůže být vůbec řeč. Dílo lze charakterizovat jako zpěvohru či lépe hru se zpěvy. Je tu rozehrána celá paleta charakteristických postupů kramářské estetiky, z jejíhož podhoubí Váchal vydatně čerpal: kulhající, až násilnicky melodií znetvořené textové rytmy, pestrost jarmarečních moritátů (související i s výběrem písňových melodií) a vypravěčovo slovo a laškovně lechtivá hrůzostrašnost morbidních scén. Totéž cítění chvályhodně sdílí scénografie s kostýmy a nadstandardně pohotový, vynalézavý, výstižný a stylově mnohostranný klavír Jiřího Šlupky Svěráka. Výslednicí toho všeho – za rozhodujícího přispění pěveckých a hereckých výkonů (amatérských ano či ne) – je vydařená váchalovská „sranda“, ze které si každý může vybrat dle vlastního vkusu a uvážení. Takhle to nejspíš pochopilo i obecenstvo: ovace nebraly konce a opona šla bezpočtukrát nahoru.