Scéna.cz 

Jak se vám líbí z londýnského Národního divadla

Jedna z nejoblíbenějších Shakespearových, pohodových komedií Jak se vám líbí, se na program londýnského Národního divadla vrátila po 36 letech, to znamená, že v „nové“ budově se hrála úplně poprvé. Ujal se jí tým převážně ženský (diváci NT Live ho znají z předchozí společné práce Ostrov pokladů) v čele s režisérkou Polly Findlay, a myslím, že tato ženská ruka je do jisté míry patrná v koncepci inscenace. Není ovšem nijak výrazně feministická, tj. měří ženám i mužům stejným metrem, a jejich bláznovství a třeštění lásky nechává vyznít se stejnou intenzitou u obou pohlaví, bez rozdílu barvy pleti… Neboť láska a nenávist a poté znovu láska, to jsou základní motivace jednání všech, kteří se tu objevují. A je to v mnoha případech doslova třeštění lásky, kdy temným lesem neustále zaznívají výkřiky dosud nevyslyšených milenců. Zatímco ti, kdo se nevěnují lásce, rétoricky planě řeční, a pravda, sem tam zazní i modro jako monolog Jacquese Celý svět je scéna…

Scénografka Lizzie Clachan vytvořila pro úvodní scénu prostředí společné kanceláře, kde je všechno, jak má být ve jménu designově spokojených lidí. Tedy nechybí pestré barvy na podlaze, aby lidi nepodléhali depresi, ale zároveň prostor nese známky unifikace v podobě stejných kancelářských stolů, a panuje tu činorodost až přehnaná. Ovšem, i k obveselení, a společnému team-buildingu se něco najde, a to ve formě zápasu, jež se odehraje přímo na place mezi stoly. Mladý Orlando zde zpočátku působí jako ukřivděný self-made man, opravář, v montérkách, aby se jasně ukázalo, že jej jeho šlechtický bratr odsunul někam, kam svým původem nepatří. Kostýmy Christiny Cunningham jsou vůbec dosti nekrálovské, spíše připomínají zvláštní neidentifikovatelnou směsku business civilu a osobního nevkusu. Nejnápadněji je oblečen šašek Touchstone (Mark Benton), u něho zjevně jde o jistou nadsázku, a výraznou snahu lišit se od všech kolem. Ostatně, v této inscenaci mají právě kontrasty důležitou roli. Tím základním je studená dokonalost a přehnaná světlost korporátního spíše než královského prostředí, zatímco prostředí Ardenského lesa, kam se téměř všichni vzápětí odeberou, zdaleka není tak idylicky vstřícné, jak bychom čekali. Naopak, je nám jako divákům připomínáno, že Ardenský les v tomto případě znamená lidské nitro a cestu k němu, která vůbec nemusí být idylou, ale naopak čímsi poněkud hrozivým a divně iritujícím, podobně jako volání lásky, kterému se nelze ubránit navzdory tomu, že člověk bude působit směšně či trapně. V lese, který rychlou proměnou vzniká zvednutím kancelářského nábytku do výše, kde zůstane „zamrzle“ viset a pro postavy se tak mnohdy stává spíše překážkou nežli pomocí v nehostinném a hrozivém opuštěném místě, bloudí několik skupinek, které se často míjejí tak těsně, že je div, že se nesetkaly (scéna je prý inspirována mj. Aj Wej Wejovými plastikami). Většina z těch lidí je do lesa navíc dosti neprakticky oblečena, zkrátka sem vyloženě nesedí… Každý si sem, do místa duše světa přináší jak svůj zevnějšek, tak své nitro. Hodně podivně působí například Jacques, necharismatický chlápek v modrém plášti, připomínající spíše školníka než filozofa (Paul Chahidi). Kromě ústřední dvojice sestřenic Rosalindy (hraje ji muzikálová hvězda Rosalie Craig) a Célie (hraje ji Patsy Ferran, někdejší představitelky Jima z Ostrova pokladů) nepůsobí žádná z postav zvláště sympaticky, spíše protivně. Dokonce ani Orlando Joe Bannistera příliš nadšení u diváků nevzbudí. Je v něm hodně nervozity a nešikovnosti, až jakési zapšklosti, pokud jde o schopnost komunikace jak s ženami, tak muži. Ani vyhnaný vévoda (John Ramm), vášnivě upovídaný kazatel v baloňáčku, nepřipomíná šlechtice, spíše puntičkářského státního úředníka, a v lese působí skutečně nepatřičně. Pro obveselení diváků je tu řada nezbytných komických figur, žijících v lesní selance, aniž by kdykoli odtud vytáhli paty. A přece nesou – byť v trochu jiném řádu – podobné rysy jako ti ode dvora. Jen je to jaksi všechno trochu umouněnější a těžkopádnější, ale tím i směšnější. To, co dodává inscenaci specifickou atmosféru, je původní hudba Orlanda Gougha, propojující nervní zvukomalbu lesa s písněmi, připomínajícími jakousi operní verzi pastýřských zpěvů či téměř chorálů, kde se spojuje příjemná lidová melodičnost s patosem. V paměti diváků bezpochyby utkvějí scény, v nichž se na scénu nahrnou ovce, tedy po čtyřech lezoucí herci v normálních oblecích. Dívají se na diváky neodolatelně naivními a spokojenými pohledy, které jako by nám napovídaly: Co více potřebujeme k životu než dobrou pastvu? Závěr inscenace zdůrazňuje oblíbené finále některých podobných Shakespearových kousků, kdy dochází k několikanásobným sňatkům a společnému radostnému tanci. V sérii inscenací, prezentovaných v rámci NT Live, si Jak se vám líbí, zajistilo nikoli, první, ale dosti vysoké místo v žebříčku nejzdařilejších inscenací.