Lortzing: Car a tesař
autor: Z webu
Začátkem července jsem zavítala na velký operní projekt do severoněmeckého přímořského městečka Stralsundu – Lortzingova Cara a tesaře tu hráli na sedmdesát metrů dlouhé lodi, která zakotvila u břehu, odkud se (z tribuny) dívalo na účinkující z tribuny publikum (kapacita přes 1.400 diváků).
Atmosféra večerního a nočního přístavu zmůže mnoho (pro vnitrozemce obzvláště působivé): lehce se vlnící moře, zapadající slunce, tu a tam kolem nehlučně přejede lodička, na obloze se honí rackové… Totální idyla a pohoda, která se hodí k Lortzingovu úsměvnému dílu o carovi, který inkognito pracuje v loděnici, k dílu založenému na záměnách a omylech, končícímu ovšem svatbou a oslavou (odjíždějícího) cara. Satirické ostří namířené proti domýšlivému purkmistrovi van Bettovi je tady tak trochu obroušeno, jeho výstupy jsou spíše veselé, nežli kousavé.
Ale to už jsme u samotné inscenace – k projektu byl přizván Anton Nekovar (který v posledních letech pravidelně režíruje též u nás) a spolu s mladou výtvarnicí Sabine Lindner se postarali o to, že stralsundský Car a tesař nebyl jen atrakcí v krásném prostředí, ale poctivým, promyšleným operním divadlem.
Na jedné straně maják (laděn do bílé), na druhé větrný mlýn (laděn do hnědé), modrá paluba a vykrytí po stranách. A další doplňky ze světlého dřeva: v prvním jednání kostra rozestavěné lodi, pak v hospůdce ráhna s průhlednými vlajícími závěsy (jemně nasvícené se vlní ve větříku), stoličky, stůl. Nic křiklavého, scéna barevně i materiálem evokuje klid, pohodu. Nejinak kostýmy: volné bílé košile, hnědé kalhoty a vestičky, modré sukně a bílé zástěry… Jen rezavé paruky van Betta a jeho pomocníků patřičně zasvítí.
Anton Nekovar od počátku baví diváky jednotlivými nápady: na palubě tři tesaři pracují na nové lodi - nezávisle na sobě buší do dřevěné kostry; přijde dirigent a udá jim jednotný rytmus a tempo. Nechybí efektní triky: van Bett jezdí po palubě na kole (což vypadá dosti nebezpečně), jeho dvojník pak v pravý moment do vody z kola opravdu spadne. Režisér šikovně využívá scénografkou chytře rozvrženého prostoru, umí narežírovat akci zřetelnou na dálku (a taky si pohrát – rozestavit třeba sbor po celé šíři lodi). Nejde mu o nějaký extravagantní přístup, přitom se ale občas vtipně pohybuje na hraně ironie (především ve spolupráci choreografem). Místní publikum vděčně reaguje na vypointované politické narážky (van Bettova volební kampaň).
Účinkující jsou z větší části domácí sólisté plus několik přizvaných hostů – na premiérách přitom zaznělo jen v menších rolích několik vyloženě slabších výkonů. Vyrovnaní jsou představitelé cara Petra Velikého – introvertnější Daniel Fiolka se sametově hladivým barytonem a Matthias Minnich, v popěvku o tesařském řemesle rozšafnější, v závěrečné lyrické písničce neméně jímavý. Stejně tak těžko volit mezi prudším, vznětlivým, hned vyděšeným, hned žárlivostí vybuchujícím Petrem Ivanovem Johannese Strassera a o něco starším Thomasem Schelerem, který po svém též dokázal postavu ruského dezertéra zahrát v kontrastu k důstojnému carovi. Anette Gerhardt zpívá jeho milou Marii lehounce, jako by mimochodem, koketně - od druhopremiérové Eriky Wahl (ročník 1973) bych čekala mladistvější, jiskřivější hlasový projev, nicméně roli zazpívala taktéž bezpečně. Druhopremiérový van Bett Dario Süß herecky i pěvecky zastínil prvopremiérového Hanse-Martina Naua, jemuž byla kultivovaná nenápadnost a detailní mimika v tomto prostoru spíše na škodu. Dryjáčnický Süß na sebe vždy energicky strhl pozornost (druhé premiéře kraloval): sice možná načrtl van Betta prvoplánověji a povrchněji, leč tady to tolik nevadilo. Navíc vládne znělým buffo bassem v plné síle (zatímco Nauův hlasový projev je daleko méně efektní, spíše komorní a místy i méně jistý).
Dirigentu Mathiasovi Husmannnovi se ve ztížených podmínkách ne vždy dařilo udržet souhru mezi orchestrem a jevištěm, především sbor se často dlouze a složitě sjednocoval (citelné to bylo hlavně na druhé premiéře), o to jistěji představení vedl samotný orchestr – ten mají ve Stralsundu dosti kvalitní.
Přikláním se k ostatnímu premiérovému publiku, které bylo – vzhledem ke kvalitě celku a celé atmosféře večera – při menších problémech tolerantní, premiéra právem sklidila velké ovace: Stralsund se prostě má čím chlubit.
Ostseefestspiele, Stralsund - Albert Lortzing: Car a tesař. Dirigent Mathias Husmann, režie Anton Nekovar, výprava Sabine Lindner, sbormistr Frank-Udo Schulze, choreografie Ralf Dörnen, dramaturgie Lür Jaenike. Premiéra 5.7.2003, die Seebühne Stralsund.
TIP!
Časopis 40 - rubriky
Časopis 40 - sekce
DIVADLO
Festival 4 + 4 dny v pohybu odkrývá svá Místa činu
Mezinárodní festival současného umění 4+4 dny v pohybu, který se uskuteční v Praze ve dnech 4. až 13. října 20 celý článek
HUDBA
Saxofonistka Nubya Garcia vydává album Odyssey
Nekompromisní londýnská saxofonistka Nubya Garcia vydává na značce Concord Jazz nové album nazvané Odyssey. Na celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Životy slavných - Hilma
Hilma
Její umění neuznávalo hranice viditelného světa ani společenských konvencí. Švédské životopisné drama celý článek