Scéna.cz 

Komik Kennetha Branagha v přímém přenosu

Posledním přenosem z Garrick Theatre v Londýně, kde se v posledních letech usadila Společnost Kennetha Branagha, se stala inscenace hry rozhněvaného mladého muže z 50. let minulého století Johna Osborna KOMIK (The Entertainer). Je zajímavé, jak se dějiny v mnoha detailech opakují. Rozladění, které prožívá Británie a její obyvatelé v polovině 50. let, tak jak to popisuje ve své hře Osborne (odpor proti přistěhovalcům, sociální nejistota, zánik zavedených pořádků, ústup ze slávy britského impéria po krizi v Suezském průplavu ad.), se až překvapivě hodí jako komentář k dnešní politické a společenské situaci v Británii, jejímž výsledkem byl Brexit. Přitom text nebyl nijak upravován (a v titulcích využila Zuzana Josková starý překlad Milana Lukeše).

Ovšem inscenace Roba Ashforda, dvorního Branaghova režiséra (předtím už s ním dělal Macbetha, Zimní pohádku a Romeo a Julie), tak trochu vypadá (úmyslně?) jako z minulého století. Na hodně tradičním prostoru divadla Garrick (otevřeno 1889) s malebným portálem a rudou oponou vytvořil Christopher Oram scénu, která se světelným designem proměňuje z omšelé domácnosti s optimistickým reklamním plakátem v pozadí v blyštivý a zároveň zakouřený kabaret s tančícími nahotinkami a stand-up bavičem. Tyto vstupy, které mají dokládat omšelost a ústup ze slávy kabaretní zábavy, působí poněkud trapno-rozvleklým způsobem. I když některé části scének (především ty, v nichž jsou zahrnuty různé stepovací pasáže) mají něco do sebe. Samotná podstata příběhu ovšem leží ve vzájemných vztazích rodiny Riceových, a dlouhé monologické pasáže stále více se opíjejících protagonistů jsou až příliš upovídané. Jednotlivé herecké výkony působí jako zaprášené retro. Branagh jako Archie Rice je suverénní, ale zároveň až příliš akademický. V psychologické propracovanosti jsou zajímavější další dvě postavy - jeho otce Billyho Rice Gawna Graingera, někdejší hvězdy, kterého opilost svádí k neustálému hudrování na poměry a k různým rasistickým výrokům, ale také ke zpěvu vlasteneckých písní. Greta Scacchi jako Archieho druhá žena Phoebe je uvěřitelná jako nešťastná slepičí matka, která podle hladiny ginu v žilách kolísá mezi naivní srdečností, sentimentálními výlevy a tupou rezignací. Nepříliš dobrou volbou bylo obsazení mladé „rozhněvané“ Jean Rice herečkou Sophií McShera, známou jako Daisy ze seriálu Downton Abbey. Její ječivě nepříjemný hlas a rozpačitá neurčitost v uchopení postavy jí u diváků příliš sympatií nezíská. Jak už se ukázalo i v předchozích inscenacích Branaghovy herecké společnosti, sází se tu především na solidní tradiční herectví. Ani koncepce inscenační, ani herectví neprovokuje, neuráží, ale zároveň ani nezaujme tak, jako některé inscenace přenosů NT Live z londýnského Národního divadla. Je to zkrátka jen srozumitelný vývozní artikl pro celý svět.