Scéna.cz 

Drama o intrikách a moci slova

Předposlední premiéra desáté jubilejní sezóny Městského divadla v Mladé Boleslavi se zřejmě stala velkým překvapením pro ty, kteří už nějaký čas vývoj boleslavské scény sledují. Hru Othello, kterou William Shakespeare napsal na začátku 17. století, nastudoval ve své úpravě režisér Miloš Horanský. Nejen verbální a pohybový projev jednotlivých interpretů, ale celý tvar inscenace má zvláštní expresivní podobu. K čemuž dopomáhají i použité úryvky z Verdiho opery Othello, kostýmy Zuzany Krejzkové, které příběh postav přibližují více dnešku a místy i zvláštně korespondují s jejich charakterem.

Pojetí inscenátorů, které se v jistém smyslu slova dá označit jako experimentální, ukazuje jednotlivé postavy jako lidské typy, jež nejsou vzdáleny současnému světu. V inscenačním schématu dominuje Jago jako intrikán a manipulátor a s ním i téma zhoubné síly lživého slova, kterému se věří. Tragédie „o lásce Desdemony k černému Othellovi,“ jak charakterizují titul propagační materiály divadla, je až na druhém místě.
Jago svými slovy vytváří klamné představy o skutečnosti. Ve chvíli, kdy mu ostatní (Othello, Cassio, Roderigo) uvěří, stává se – řečeno biblickým jazykem – „slovo tělem“. Příběh na jevišti místy nabírá tragikomický ráz. Vždyť tak málo stačí zasít do mysli druhého člověka, jen pár lží, a jeho svět, myšlení i chování se mohou rázem obrátit naruby.

Ivo Theimer už podruhé dostal od Miloše Horanského velkou hereckou příležitost (poprvé jako Bottel ve Weisenbornově Lofterovi, nyní coby Jago) a ani tentokrát ji nepromarnil. Jeho Jago sebevědomě ovládá Maurovu mysl. Stává se pánem situace s použitím všech možných lstí. Theimerova interpretace představuje Jaga jako „slizskou“, přesto však inteligentní, lidskou bytost. Desdemona (Dagmar Teichmannová) není jen půvabnou dívkou, upřímně milující Othella, ale hlavně je to žena naplněná silnou smyslnou touha vůči němu.
Ve chvíli, kdy Othello propadá šíleným žárlivým výbuchům hněvu, lze vidět Martina Hrubého v nejzajímavějším světle. Jeho podání často selhává na podivném technickém nastavení, které vzbuzuje dojem strojenosti projevu.
Zvláštní protiúkol dostala v inscenaci Eva Horká. Pod drsnou slupkou její Emílie se skrývá zdravý rozum a svědomí schopné probuzení. Důkazem je především výstup Horké v poslední scéně, kdy postavu představuje kontrastně k tomu, jak jsme ji doposud v průběhu děje vnímali.

Gradační náboj se ale v závěru necitlivě utíná díky provedeným úpravám a kvůli zdlouhavému a monotónnímu způsobu znázorňování smrti hrdinů. I po verbální stránce dokázali Ivo Theimer a Eva Horká, že patří k hercům s bohatým rejstříkem. Je zajímavé zaposlouchat se do jejich řeči. A to nejen po obsahové, ale i po formální stránce. Jago a Emílie jsou manželé, přesto v nich nacházíme zásadní odlišnosti, protože to, co říkají a jak to říkají, se stává odrazem jejich nitra. Řeč je pravdivou sondou do našeho myšlení. Moc slova může být někdy větší, než se na první pohled zdá. Shakespearova tragédie a nejrůznější jagové současnosti nás o tom stále přesvědčují.

William Shakespare Othello
Překlad Martin Hilský, úprava a režie Miloš Horanský, scéna Milan David, kostýmy Zuzana Krejzková, hudební spolupráce Miloš Štědroň ml.
Hrají Martin Hrubý, Dagmar Teichmannová, Ivo Theimer, Eva Horká, Roman Teprt, Luděk Jiřík, Petr Mikeska, Miroslav Babuský, Milan Koníček, Pavel Štěpán j.h. a Petr Prokeš.
Premiéra 16. 4. 2004.