Scéna.cz 

Dobrý proti severáku

Kniha rakouského spisovatele Daniela Glattauera Dobrý proti severáku zahýbala čtenáři velmi silným vichrem. Každý, kdo váhavě a opatrně otevřel tuto knihu, následně pochopil, že její magický příběh ve světě virtuální reality, vás k dalšímu čtení nejen přiková, ale doslova vtáhne do děje jako silný severák. Po následné dramatizaci knihy došlo u mnoha čtenářů k rozčarování. Protože každý čtenář si vytvořil svou vlastní představu o hrdinech: Toto, že je Leo? Emmi takto nevypadá!

Režisér Petr Michálek, mimochodem velmi zkušený v komorních inscenacích (připomeňme ostré drama Blackbird), vsadil na velmi rafinovaný jevištní jazyk. Příběh dvou lidí, kteří se kontaktují mailem díky omylu jednoho z nich, a následně se mezi nimi rozvine vzdušný vztah postavený pouze na virtuální komunikaci, vystavěl na základě vynikajících hereckých výkonů Gustava Řezníčka (Leo) a Marty Bačíkové (Emmi). Umístil je do prostředí „skleněného“ kvádru, což umožňuje divákovi sledovat voyeurství za výkladní skříní obchodního domu, ale scéna také působí jako symbol uzavřeného skleníkového světa virtuality. Jaké jsou hranice intimnosti, jak moc rychle dokážu neznámou osobu, u níž si nemusím být jistý ani pravostí udaného pohlaví, natož jejím fyzickým vzhledem, pustit do své třinácté komnaty?
Petr Michálek pomyslnou mailovou komunikaci, na které je celý román vystavěný, nahrazuje projekcí na předstěnu scény, příchod mailu ozvučuje charakteristickým (dost iritujícím) jinglem z devadesátých let. Protagonisty nejdříve posadí k počítačům, nechává je poctivě příslušné texty mailu naťukat na klávesnici. Postupně přechází „psaní“ mailů ve vzájemné dialogy, tu nabídne čtení vytištěného mailu. Velmi sugestivní je režijní vedení postav k vzájemnému poznávání, kdy ve virtuální realitě stojí za sebou, sedí proti sobě v jasně vymezených vzdušných prostorech.

Dalším důležitým scénickým prvkem jsou hlasy Marty Bačíkové a Gustava Řezníčka – alt a tenor, velmi jasný kontrast v dominanci barev hlasů. Tím je jevištní ztvárnění do jakési rozhlasové hříčky na divadle. Řezníček i Bačíková mají za sebou několik divadelních partnerských zkušeností (např. Já, Baťa). A je to skutečně znát. Výběr protagonistů celé koncepci sedí, a dotváří, resp. stupňuje rafinovanost onoho příběhu. A divák s oběma jde, říká si, tak už se sejděte! Jděte do toho, nenapínejte nás…
Každý z herců dává do příběhu svou dávku něhy, a je to znát zejména u Gustava Řezníčka. Naopak Marta Bačíková nabízí divákovi příslušnou dávku navztekanosti, kdy jí nevychází taktika. Ve vzájemném objevování pomáhá i vědecká práce Lea, ovšem opět nevíme, je to realita nebo fejk z jeho strany. Rovněž záměna jména a názvu Like a Leike. A to vlastně nevíme, o jaký časopis se jedná…
Divák si trpělivě čte v příběhu. Napětí stupňuje i intimní odhalování, zejména herečky – sprchování, převlíkání a odhalení spodního prádla až po odličování obličejového makeupu.
Pokud se chcete naučit mailovat, nebo si užít magično a hlavně magnetizující napětí, zajeďte do Zlína. Oba protagonisté vědí, jak na to. Režisér vede citlivě a přesně herce, a ti zase cíleně s přesnou odměřeností vše do puntíku interpretují ve vášnivém vichru ze severu. A ještě jedno doplnění, těšit se můžete i na přesně vyváženou hudbu a písně, jejichž texty doplňují a podtrhují vše výše napsané. Zkuste si pustit k tělu někoho, koho neznáte a možná ani nikdy nepoznáte.

www.divadlozlin.cz