Scéna.cz 

Den jako stvořený pro lásku

„Tato hra není komedií, ale ani tragédií v pravém smyslu slova. Nevraždíme, neznásilňujeme, ani nijak fyzicky našim hrdinům neubližujeme. Ale přesto jde o příběhy kruté. Asi o to víc, že se zlo a neštěstí děje a je pácháno na jejich duších, kde se, jak dobře víme, žádné jizvy nehojí“.
Nejnovější premiérou Studia Dva, je tzv. double-bill Den jako stvořený pro lásku. Jinými slovy, dvě povídky Williama Saroyana, které v překladu Hany Cielové režírovala jako svůj jevištní debut Lenka Kny. V tomto komorním kousku si v obou povídkách zahráli Jana Krausová a Kryštof Hádek.

Námět - jak už to u Saroyana bývá - obyčejných lidských starostí , které si zpestřujeme sněním o tom, jaké by to bylo, kdyby to bylo jinak, je sám o sobě zajímavý. Nicméně, základní problém inscenace spočívá v tom, že se tu ztrácí vnitřní energie, napětí. Vzhledem k tomu, že režisérka Lenka Kny je filmařka, nenachází pro herce výraznější inscenační klíč, spoléhá se na jejich charisma a to přece jen nestačí. Situace uplývají v jakémsi pozvolném, nevzrušivém tempu. Stejně dobře bychom si dokázali představit hru jako pouze rozhlasovou. Zatímco v druhé části Vojna a mír, o věčném boji milující osamělé matičky, která tiše a sveřepě tyranizuje syna svou péčí a on se marně snaží uniknout z pasti jejího žadonícího soucitu, přece jen sem tam dojde k určitému hereckému jiskření, v prvé části Pusinka a Karolína o náhodném setkání kluka, kterého právě opustila jeho dívka a prostitutky na konci kariéry, která si růžovými barvami maluje budoucnost své dcery, stojí divák emocionálně zcela mimo hru. Jana Krausové je na prostitutku příliš kultivovaná, prostě jí jenom hraje, a tím nedává ani svému mladému partnerovi inspiraci k výraznějšímu hereckému projevu. Kryštof Hádek, hrdina Tmavomodrého světa, patrně určitý typ diváků naláká. Nicméně, vzrušující divadelní zážitek od této inscenace neočekávejte.