Scéna.cz 

Nostalgie vzpomínek na socialistickou minulost

Poněkud záhadná postava německého dramatika a režiséra (jako autor se představuje Fritz Kater, jako režisér Armin Petras) se v těchto dnech objevila na pražských scénách. V rámci festivalu německé divadlo to byla inscenace We are camera, a ve stejné době uvedlo Divadlo Na zábradlí hru, jejíž název je inspirován slavným románem E.M. Remarqua. Pod názvem Včas milovat, včas umírat ji režíroval Jiří Pokorný.
Inscenace je rozdělena vizuálně na tři části. První je „dramatickou výpovědí“ o dospívání v socialistickém Německu, kdy je na scéně pouze jeden herec (Igor Chmela). Ten svůj monolog o příhodách pubertálního chlapce zvládá s temperamentem a kresličskou zručností – pomocníkem na scéně je mu obrovské papírové plátno, na kterém "názorně" doprovází svůj přerývaný monolog kresbičkami, nápisy, iniciálami svých největších lásek a přátel.

Druhá část působí trochu jako z jiné hry – výpověď muže na nemocničním lůžku (Jiří Ornest), který z vášně k jiné opustil ženu a malé dítě si dělá ambice až na jakési pseudoantické drama (tomu nasvědčuje i chór dívek, které jsou mu protihráčkami, a možná i jakýmsi hlasem svědomí). Možná, že by bylo lepší, kdyby tato část (jak byl původní úmysl), hru uzavírala. Takto zůstává divák před přestávkou poněkud zmatený…
Třetí část inspirovaná filmem Petera Gothára Čas se zastaví se už zaplňuje množstvím postav. Pamětníci socialistické minulosti si připomenou šedivost a rozporuplnost doby, která válcovala lidské osudy, a zároveň vděčné motivy prvních lásek, tanečních, buzerací učitelů a touhy ze všeho uniknout – věci, které zůstávají stejné v jakékoli době. Autentičtěji působí starší představitelé (především Jiří Ornest jako učitel tělocviku a ředitel či Magadaléna Sidonová jako učitelka Jolanta), mladí (ve srovnání s puberťáckou stylizací Igora Chmely v první části) jsou poněkud nemasní neslaní. Možná právě proto, že jsou věkově svým postavám až příliš blízko, chvílemi máme pocit, že spíše figurují v rolích dorostenců, aniž by je nějak zvlášť prožívali. I když divák lačný senzace si jistě užije přinejmenším scény, kdy si Ralf (Lukáš Vydržal) sedne na rozpálenou žehličku a poskakuje po scéně nahý.

Trochu to celé může připomínat Vieweghova Báječná léta pod psa, ale v německém – a tudíž méně humorném a více schematickém podání. Pokud se chcete na chvíli ponořit do ponurosti socialismu, nostalgicky si zavzpomínat, pak vás inscenace uspokojí. Ale v repertoáru DNZ si patrně čelné místo diváckého zájmu nevybojuje.

Fritz Kater Včas milovat, včas umírat
Překlad Radka Denemarková; scéna Petr B. Novák; kostýmy Kateřina Štefková; hudební výběr Michal Ničík, Jiří Pokorný a režie Jiří Pokorný
Premiéry 4. a 5. listopadu 2004 Divadlo na zábradlí.