Scéna.cz 

Slaměný klobouk v dobrých rukách

Z Paříže do ABC
Komedie Slaměný klobouk žije divadelním životem už sto padesát let. Od letošního října ji můžete vidět v pražském divadle ABC. Režisér Schejbal nepoužil pro svoji inscenaci původní Labichův text, ale jeho úpravu z roku 1979 od Miroslava Horníčka a dobře udělal.
Do budovy Divadla ABC patří stará francouzská fraška o tom, co všechno způsobí jeden Slaměný klobouk sežraný koněm už tradičně. V roce 1934, osmdesát čtyři let po té, co hru napsal francouzský komediograf Eugene Labiche, ji totiž v tehdejším Osvobozeném divadle (výrazně upravenou) hráli Voskovec a Werich. Na jeviště stejného divadla (t.č. Divadlo satiry) hru pod titulem Helenka je ráda přivádí v roce 1957 opět Jan Werich.

Za vším hledej... žravého koně
V ten den se má pařížský soukromník a někdejší svůdce žen Ferdinand (Otakar Brousek ml.) oženit s krásnou, mírně jednodušší vesnickou dívkou Helenkou (Marina Delišová). Dopoledne si ještě udělá poslední mládeneckou vyjížďku koňmo, kterážto však se mu stane téměř osudnou. Jeho hladový kůň ožíraje v parku zelený keř, ukousne též valnou část na větévku odloženého klobouku s vlčími máky. To by ještě nebylo tak hrozné, ale za keřem se právě miliskuje jeho majitelka (ne keře, ale klobouku) s jistým poručíkem Tavernierem (Odlřich Vízner). Je věcí mužské cti zachránit neposkvrněnost majitelky klobouku -- vdané dámy "z lepších kruhů" -- tedy sehnat stejný klobouk, aby se snad manžel nedovtípil.
Přiznávám na tomto místě, že jsem do "Ábíčka" šla s nedůvěrou a moc se mi nechtělo. Nejsem totiž fanda bláznivých komedií se zašmodrchanou zápletkou. Respektuji je jako svébytný, regulerní, klasický žánr, ale většinou mě nějak "neukojí". Ne však tentokrát! Když text vzniká z valné části v hlavě osobnosti jakou je Miroslav Horníček, když se jej pak chopí režisér, který komediím skutečně rozumí (Milan Schejbal) a když na jevišti rozehrává báječné situační etudy trojice Brousek, Gondík, Vízner a v krásných šatech se po něm (po jevišti!) pohybuje Simona Stašová s nonšalancí, elegancí a jiskrami ženského důvtipu v očích, pak vznikne velmi slušné divadlo. Mužské herecké výkony dosahují vrcholu v (podle mě) nejlepší scénce představení: v hudební etudě. Ženy se rozhodnou ty ješitné mužské potvory přesvědčené o tom, že jim vždycky všechno projde, potrestat. Diváci se řehtají úžasně zahrané nešikovnosti a hudebnímu diletantství tří hlavních protagonistů. (Ačkoliv mnozí dobře víme, že např. Gondík je šikovný hudebník, který se dokonce podílel na hudební složce celého představení.).
Právě o "kočkopsím" soupeření mužů a žen je tahle hra především. Když si muž myslí, že je pánem situace, objektivní soudce (divák) ví, že tomu tak zdaleka, ale zdaleka není. Jak (my) ženy dokážeme mužskému tvoru nenápadně vnuknout naši myšlenku. Výmluvná je např. scéna, kdy na první pohled rozjívená a bláznivě zamilovaná dívka Virgínie (Kamila Špráchalová) velmi moudře a logicky přesvědčí svého Felixe (Dalibor Gondík) -- Ferdinandova sluhu, že bude tuze rozumné, když se vezmou, protože jeho pán se přece bude ženit a je nevhodné sloužit nezadaný oženěnému pánovi. Ona pak bude tou správnou vdanou služebnou Ferdinandově paní.
A douška? Uznávám, že na jevišti se nemusí pořád jen čekat na Godota nebo na Tramvaj do stanice touha. I fraška, pokud je profesionálně odvedená, může být divadlo s velkým D.

Slaměný klobouk; Na motivy Eugena Labiche napsal Miroslav Horníček. Režie Milan Schejbal; Scéna František Lín; Kostýmy Romana Tůmová.
Hrají: O. Brousek, D. Gondík, O. Vízner, S. Stašová, K. Špráchalová, H. Doulová , L. Lipský atd.