Scéna.cz 

Divadelní tipy 13. týden

Úsměvy Lubomíra Kostelky
Vzpomínka na českého herce, filmového Gullivera z Případu pro začínajícího kata i dědu z Kouzelné školky, od jehož narození zanedlouho uplyne 95 let (1999). Scénář G. Oplustil. Kamera J. Nekuda. Režie P. Vantuch. Lubomír Kostelka patřil k hereckým „rekordmanům“, měl za sebou několik set filmových, a především televizních rolí. Narodil se 31.3.1927 v Přerově, kde jeho otec pracoval jako strojvedoucí u dráhy. V tomto městě prožil i své dětství. Za okupace byl vyloučen z obchodní akademie, a tak se vyučil elektrikářem. Následně nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku, kde se seznámil s Vladimírem Menšíkem. Lásku k divadlu v něm sice vzbudila již jeho matka, jenž hrála ochotnické divadlo, ale právě setkání s Menšíkem Kostelku nasměrovalo k rozhodnutí věnovat se hereckému povolání. Společně nastoupili do dramatického oddělení brněnské konzervatoře, která se počátkem 50. let transformovala na JAMU. První angažmá získal v roce 1953 v Českém Těšíně, poté přešel do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Do Prahy odešel v roce 1956 na popud Vladimíra Menšíka, který mu zprostředkoval setkání s Janem Werichem. Ten byl šéfem divadla ABC a moravského herce přijal do svého souboru. Menšík svého přítele ale již v roce 1963 přemluvil, aby dal v divadle výpověď a věnoval se televizi a filmu. Kostelka se sice na čas do divadla ještě několikrát vrátil, ale film a televize pro něj byla alfou a omegou. Osobitý zjev předurčil Kostelku k rozsahem nevelkým, ale výrazným figurkám od úředníků přes delikventy a sluhy až po číšníky. Poprvé se objevil jako detektiv ve snímku Kasaři z roku 1958. Zahrál si prakticky ve všech žánrech, v drtivé většině šlo ale o menší role. Klíčovou pro něj pak byla postava Gullivera ve snímku P. Juráčka Případ pro začínajícího kata.
Vysílání: 29.3., 10.50 hod., ČT1

Neobyčejné životy - Jana Štěpánková
V jejím pohledu byla křehkost, plachost a také vědomí hlubších souvislostí (2009). Režie A. Činčerová. Širokou popularitu získala zejména televizními rolemi vtipných až sarkastických intelektuálek – právě takové postavy hrála v seriálech Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města nebo Ranč U Zelené sedmy. Celoživotní láskou Jany Štěpánkové ale vždy bylo divadlo, jevištní prkna byla totiž jejím druhým domovem již od dětství. Poprvé stála na jevišti ve čtrnácti letech a hned po boku svého slavného otce. Ne ovšem na prknech Národního divadla, ale u ochotníků v Železné Rudě. Ještě dlouho po sedmdesátých narozeninách hrála v pražském Divadle Na Jezerce nebo v Divadle Ungelt. Na jevišti se objevila už v pěti letech, v Prodané nevěstě právě v Národním divadle. Absolvovala pražskou DAMU, krátce hrála v Pardubicích a koncem 50. let zamířila do Prahy. Nejprve do Divadla S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) a v letech 1972–2001 byla v angažmá v Divadle na Vinohradech.
Vysílání: 01.4., 15.10 hod., ČT1
Opakování: 02.4., ČT1

Úsměvy Jiřiny Štěpničkové
Jaromír Hanzlík připomíná tvorbu významné české herečky, která se narodila před 110 lety (1997). Režie P. Vantuch. Jiřina Štěpničková (*3. 4. 1912 – †5. 9. 1985) je jednou z nejvýraznějších tváří českého herectví první poloviny 20. století. Jaromír Hanzlík rekapituluje její hereckou kariéru a nejvýraznější role. Úspěch filmu u domácího publika i na festivalu v Benátkách 1936 na dlouho určil hereččin žánr – statných venkovských žen, pokud možno v krojích – a na její komediální role jako by vrhal stín, třebaže už pět let před Maryšou byla partnerkou Emana Fialy v Mužích v offsidu. Hrála i po boku Vlasty Buriana (Hrdinný kapitán Korkoran), Hugo Haase (Jedenácté přikázání, Velbloud uchem jehly), Otomara Korbeláře (Šťastnou cestu, Včera neděle byla), Oldřicha Nového (Sobota) nebo Gustava Nezvala (Dievčica z Beskyd). Celou válku se úspěšně vyhýbala hraní v německých filmech, ale po únoru 1948 se stala obětí provokace StB a strávila devět let ve vězení. Větší roli pak dostala až roku 1969 ve filmu Hvězda. Pořad uvádíme k 110. výročí narození Jiřiny Štěpničkové.
Vysílání: 03.4., 08.10 hod., ČT1