Scéna.cz 

Život na pomezí snu a skutečnosti

Absolventský ročník studentů činoherní katedry DAMU by měl během příští sezóny představit čtyři výrazné režijní osobnosti ročníku. Prvním skokanem je Pavel Khek. Po zkušenosti se Shakespearem v přírodním prostředí divadla v Lokti se obrátil ke Calderonově barokní hře Život je sen. Ačkoli pedagog Jan Vedral o něm tvrdí, že nevyužívá postmoderních prostředků, já jich naopak nacházím v jeho inscenaci bohatě. Calderon si o takové ztvárnění přímo říká. Košatost jeho textů, z nichž Život je sen je neznámější, můžeme vykládat jako podobenství o lidském dospívání – o překonání dětských iluzí a rozmarů, o cestě k odpuštění ostatním i sobě samým. A to je téma aktuální v každé době a pro každého. Protože většina z nás žije někde na pomezí iluzí a reality, ve světě virtuálním a skutečném, ve světě snu a žití. A nikdy si nemůžeme být zcela jisti, co je skutečné. Naše činy, city, vzájemné kontakty, naši pravou tvář i image je možno vidět z různých stran. A pravda, ta je většinou skrytá někde, kam se těžko dohlédne. A i když nežijeme přetvářkou (tak jako většina postav na královském dvoře), ale opravdově, s přírodní nezkaženou myslí jako Segismundo, neznamená to, že nás vlastní iluze nesvede ze správné cesty.

Inscenace Život je sen je zajímavá a působivá z několika pohledů. Jednak režijním uchopením, jednak některými hereckými výkony.
Základní rámec inscenace, kde „sbor“– tři STAR - se proměňuje ve vojáky, sloužící či provokativně podbízivé dvorní dámy. Tento chór vytváří chvílemi až jakousi strukturu počítačové hry, či atmosféru pseudotelevizní show, doráží na diváka svou barevně řvavou provokativností a smazává hranice mezi snem a skutečností.
Na tomto backgroundu vyniknou některé herecké kreace. V kontextu inscenace nejvíce zaujmou tři herecké výkony.
Jindřich Nováček jako Segismundo se v průběhu děje proměňuje z raněného živočicha, smířeného s existencí na pokraji propasti, v přímočarého tyrana pragmaticky mařícího jakýkoli pokus o lidský kontakt. Pád z piedestalu moci způsobí závěrečné zmoudření člověka, vědomého si vlastní pomíjivosti a nutnosti tolerance. Patos vnitřního utrpení je plně prožitý, následující až dětsky přímočará krutost a pohrdání ostatními vzbuzuje na jedné straně úsměšek, na druhé až mrazení v zádech. A závěrečné přijetí života jako hry na pomezí skutečnosti a snu, se může pro diváka stát příjemnou katarzí (alespoň pro jeden večer). Svého Clotalda – vězňova strážce a rádce - hraje přesvědčivě Jan Holík. Svým způsobem představuje umírněnější paralelu k zmoudření Segismundova, je jakýmsi předobrazem možného vnitřního vývoje od zla k dobru.
Vděčným komickým prvkem je postavička outsidera Clarína (Jiří Panzner). Prosťáček, alibista, s chvílemi mimoděčným smyslem pro humor kličkující prekérními situacemi ve snaze vyřešit situaci ve svůj prospěch, dojímá i baví svým osudem životního šaška a otloukánka, který se nicméně řítí stejně jako ostatní vstříc nelítostnému osudu.
První inscenace nabídla ochutnávku – ukázala cosi z potenciálu budoucích absolventů. Jejich pozice po divácky velmi úspěšném končícím ročníku (Mandragora, Jakub a jeho pán ad.) rozhodně nebude snadná. Život je sen je dobrým předkrmem, i když sem tam něco zaskřípe mezi zuby. Uvidíme, jak si povedou dále.

Pedro Calderon de la Barca Život je sen
Režie Pavel Khek; dramaturgie Tereza Dobiášová; výprava Linda Jiříková a hudba Daniel Maresh.
Hrají: H. Hornáčková, J.Horák, J.Nováček, J.Holík, J.Panzner, M. Badinková, B. Janatková, M. B. Podolková, D. Šoltýsová, V. Štulc.
Divadlo Disk 23. dubna 2005 (psáno z reprízy 9. května 2005)