Scéna.cz 

Los Angeles Philharmonic Orchestra znamenitě nahrál Dvořáka

Na český trh znovu přichází znamenitá nahrávka Dvořákovy Osmé a dvou dalších kratších orchestrálních děl, na které řídí André Previn Filharmonický orchestr Los Angeles. Nahrávka symfonie mne fascinuje tím, jak velký dirigent dokázal vystihnout podstatu díla, jak se nesnaží hrát je nějak originálně, jinak, než je obvyklé, ale jak vychází z Dvořákovy poetiky a zvláštní individuální tváře této hudby. Jeho první věta má široké výrazové rozpětí mezi přírodokresebně plenérovým klidem a pohodou vstupní kantilény, kterou dává velmi zvolna a se zřetelnými romantickými agogickými výkyvy, a vystupňováním dramatického napětí na vrcholu věty. Při převaze lyrické poetičnosti je na takovém kontrastu založena i pomalá druhá věta. Previn znamenitě vystihl zvláštní nescherzovou jemnost taneční věty i slavnostní a výbušnou pointu díla ve finále. Orchestr je znamenitý a přesný; nicméně některé detaily svědčí o tom, že to nejvyšší světová špička není. Trochu řídkým zvukem smyčců, zejména v některých vysoko položených partiích prvních houslí, připomíná česká symfonická tělesa. Převážně kvalitní, ale přece jen ne na stejné úrovni, jsou první hráči dechových skupin, přednášející sólové partie. Nejméně se mi líbil hoboj, strojově a ne dost muzikálně citlivě přednášející kantilénu v taneční větě, znamenité byly klarinety v temném dvojhlasu nad frygickou kadencí ve větě druhé i tónově perfektní a hudebně citlivé trubkové signály ve finále. Vysokou kulturu měl i první lesní roh, který – zřejmě na dirigentovo přání – nechal na začátku první věty v geniální Dvořákově kantiléně převážit barvu violoncell a při návratu tohoto místa prozářil výsledný zvuk spíš cornovým témbrem.

Scherzo capriccioso je evidentně z oněch děl Antonína Dvořáka, na něž lze vztáhnout platnost jeho známého a často citovaného výroku, že muziky má v sobě vždycky dost; neví však, kde brát „ty titule“. Název Scherzo capriccioso – česky něco jako Vzdorný žert – totiž hudbě díla příliš neodpovídá. Ta je převážně lyricky a dobromyslně vláčná, při živějších vrcholech vyjadřuje mnohem více šťastnou pohodu, než vzdor. André Previn s Los Angeleskými filharmoniky zvolil interpretační pojetí, vycházející spíš z titulu: zahrál dílo poměrně rychle a temperamentně se vzdorným výrazem na místech, kde to hudba umožňuje. Dosáhl tak podobně jako v prvních dvou větách Symfonie G dur většího vnitřního pnutí, ba konfliktu, než je u nás zvykem. Nocturno H dur je svědectvím o pozoruhodném raném růstu mladého Dvořáka k osobitosti, není však ještě mistrovským opusem. Previn tady dosáhl se smyčci Los Angeleských symfoniků pozoruhodně kompaktního zvuku a kompetentně oživil partituru; hudební výpovědi, rovnocenné dvěma předchozím dílům, tady však docílit nemohl. Zvuková úroveň nahrávky je spolehlivá, ale na úrovni doby, ve které vznikla: 96bitová či jinak nejnověji oživená lahůdka, na jaké jsme si zvykli v předních nahrávkách firmy Telarc z posledních let, to pochopitelně není.

TELARC DIGITAL CD-80206
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88, Scherzo capriccioso, op. 66, Nokturno pro smyčce H dur, op. 40, Los Angeles Philharmonic Orchestra, řídí André Previn; nahráno v Royce Hall, UCLA, Los Angeles, 3. 4. 1989, hudební režie Robert Woods, zvuková režie Jack Renner. Celkový čas 56:49
Zdroj Hudební rozhledy 09/2008 – Jaroslav Smolka