Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Chantal Poulain: Zkoušení mám nejraději

Chantal Poulain (Šest tanečních hodin v šesti týdnech )

autor: archiv divadla

Francouzská herečka Chantal Poulain žije v Čechách už od roku 1978, kdy se seznámila s Bolkem Polívkou. Zpočátku jako partneři hráli převážně spolu, ale postupně začala dostávat nabídky i samostatně. Její domovskou scénou je dnes pražské divadlo Ungelt. Ale můžete ji vidět třeba i v Národním divadle...

V Ungeltu hrajete s partnery, kteří jsou vlastně všichni komici – Kaiser, Schmitzer, Lábus. Ale tady komické role nemají...
Pro mě je komik smutný klaun, podobným typem herce je i Bolek. Nemám ráda takovou prvoplánovou komiku – hahaha – ale prolínání smíchu a smutku. To je největší umění, když se smějete a současně cítíte i bolest, otevírají se vám dveře k hlubokému chápání věcí, kde se prolíná radost i smutek.

Například Play Strindberg, kde hrajete s Jiřím Lábusem, je vlastně tragická. Ale vám se podařilo tam dát humor.
To se narodilo v průběhu zkoušení, kdy nám režisérka Hana Burešová otevřela dveře k takovému střídání dvou poloh – odehrává se tu příběh, ale zároveň jsme to chvílemi my, herci. Ukazujeme, že můžeme udělat chybu, že můžeme být nemocní, že jsme obyčejní lidé. A tak vznikají i komické momenty.

Vzpomenete si, kterou roli jste hrála nejčastěji?
Určitě Královnu ve hře Šašek a královna. To jsme hráli v několika jazycích všude ve světě. V Ungeltu už většina inscenací, ve kterých hraju, má za sebou¨přes dvě stě repríz – Tanenčí hodiny, Play Strindberg a Hra o manželství kolem 250. Pro mě je vždycky nejstrašnější okamžik, kdy se musím s některou rolí rozloučit. Protože každé představení postupně roste, a vždycky je možné tam přinést něco nového. A to je nádherné.

Máte ráda zkoušení?
To mám vůbec nejraději. Beru každou roli jako výzvu. Když za mnou přišel režisér Vladimír Morávek s tím, že mám hrát chůvu v Romeovi a Julii ve verších, tak jsem mu říkala, že se zbláznil. Ale pustila jsem se do toho. Pak mi režisér Fedotov nabídl roli ďábla Wolanda ve hře Mistr a Markéta. Mluvil na mě rusky, bylo to hodně náročné, ale herecky velmi zajímavé proměnit se v toho ďábelského muže. Ve hře Hra o manželství s Jiřím Schmitzerem a V šesti tanečních hodinách s Oldou Kaiserem jsme dvě hodiny ve dvou na jevišti a je to doslova slovní ping-pong. A právě teď mám další výzvu. Začali jsme zkoušet v Činoherním klubu hru Thomase Bernarda Společnost na lovu. Je to velmi náročný a nádherný text. Taková práce mě vždycky přitahovala.

Nedávno jste a koncertě v Ungeltu představila své pěvecké album Chansons. Jak vzniklo?
To má na svědomí Jiří Vondrák, který mě k tomu dotlačil. Nejprve jsem v představení Když ráno vstávám v Ungeltu s Martou Kubišovou a Milanem Heinem, kde si povídáme o životě, zazpívala šanson Mrtvé listí s textem Jacquese Préverta. Slyšela mě Vedula Prágerová a napsala pro mě písničku Královna. A pak jsem natočila cédéčko, pro které jsme vybírali s Jirkou Vondrákem francouzské šansony, které si mě získaly – a dokonce jsem si sama napsala i dva texty.

Jaké písničky jste si napsala sama?
Já si po léta sem tam něco píšu, ale nejsem ani spisovatel, ani textař, takže jsem to nikdy nikomu neukazovala. Ale pro tohle CD jsem si napsala píseň Carousel – Kolotoč. Je to o tom, jak jsme po celý život jako na kolotoči. Máme ho v hlavě, sotva ráno vstaneme a čeká nás spousta úkolů. Společnost, která nás obklopuje, je také takový bláznivý kolotočem. V noci se vám hlavou točí nejrůznější představy a sny. Občas si přejete, aby se to na chvíli zpomalilo, zastavilo, ale to nejde. Nejkrásnějším kolotočem je láska – a na tom by člověk nejraději jezdil stále bez zastavení.
Druhá písnička je věnována novinářům z bulváru, kteří často napíšou věci, které zraňují, mohou člověka dostat do deprese a ublížit i jeho blízkým. Sama mám takovou zkušenost, ale nedá se proti tomu nic dělat. Mně se tu situaci podařilo překonat, ale někoho pronásledují tak dlouho, že mu úplně zničí život. Takže ta písnička je můj osobní vzkaz bulvárním novinářům.

Přiznala jste se, že jste jako malá trpěla kvůli svému hlasu. Mně naopak připadá váš hlas velmi zajímavý...
Už jako malá holka jsem měla dost hluboký hlas a měla jsem z toho komplex. Představte si situaci a údiv dotyčného, když mě někdo jako malou,blondýnku oslovil: – Taková hezká blondýnka, jako princezna – a já pak promluvila... A pak bylo další období na divadelní akademii.Zatímco děvčata zpívala vysokými hlásky, já se za ten svůj styděla. Nikdy jsem nehrála naivky, ale nejvíc mě mrzí, že jsem si se svým hlasem nemohla zahrát Julii nebo vílu Ondinu, kterou jsem milovala. Na druhou stranu jsem ale byla na své divadelní cestě obsazovaná do spousty jiných rolí, hrála jsem zlou královnu, trpaslíky, Bolek pro mou roli vymyslel dokonce deformátor na tvář, hrála jsem ďábla ve hře Mistr a Markéta. A musím říct, že v dnešní době považuji svůj hlas pro některé role za přednost.

1.12.2008 11:11:35 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!