Scéna.cz 

Samuel Beckett: Šťastné dny

Komorní scéna Aréna Ostrava uvedla v sobotu 10. ledna 2009 další premiéru - Šťastné dny Samuela Becketta. Překložil František Vrba; režie André Hübner – Ochodlo; scéna Marta Roszkopfová a André Hübner – Ochodlo; kostýmy Marta Roszkopfová; hudba Adam Żuchowski a dramaturgie Tomáš Vůjtek. Osoby a obsazení: Winnie (Dana Fialková); Willie (Vladislav Georgiev); Hlas Boha (Josef Kaluža ) a Hlas mladé Winnie (Tereza Dočkalová).

Premiéra Šťastných dnů se konala 17.září 1961 v divadle Cherry Lane v New Yorku v režii Alana Schneidera. Hra však byla přijata velmi chladně a pro dějiny moderního divadla je mnohem významnější premiéra jejich francouzské verze Oh! Les beaux jours, kterou s herci Théâtre de France – Odéon 15. října 1963 nastudoval Beckettův „dvorní“ režisér Roger Blin ( režíroval premiéry Čekání na Godota, Konce hry i Poslední pásky). Jako Winnie a Willie se divákům v mistrovských hereckých kreacích představily hvězdy tehdejšího francouzského divadla Madelaine Renaudová a Jean Louis Barrault. O tom, že to byl skutečný zážitek, svědčí nadšené reakce českých divadelníků, kteří mohli tuto inscenaci zhlédnout 29.5.1965 v Divadle E.F.Buriana, kdy zde oba umělci pohostinsky vystoupili (Velký monolog velké umělkyně, Divadlo 1965, 7).

Samuel Beckett (13.4.1906, Dublin – 22.12.1989, Paříž) byl irským prozaikem, básníkem a dramatikem. Stal se jedním z nejvýznamnějších autorů literární avantgardy 20. století a v roce 1969 získal za svou tvorbu Nobelovu cenu. Psal anglicky, ale po roce 1945 se jeho literárním jazykem stává francouzština (svou poezii však i nadále psal anglicky). Tato dvojjazyčnost mu pomáhala lépe vyjádřit dvojí nemožnost: nemožnost mlčet a nemožnost mluvit.

Narodil se v zámožné, protestantské rodině, jejíž kořeny prý byly francouzské (údajně přišli Beckettovi předci do Irska po vydání Nantského ediktu v roce 1685 a jejich původní příjmení bylo Becquet). Jako chlapec navštěvoval v Dublinu prestižní střední školy a na jezuitské Trinity College pak vystudoval práva a filologii. Krátce pak učil v Belfastu a v roce 1928 odjel do Paříže, kde přednášel na Sorbonně angličtinu. V roce 1930 se vrátil do Irska na Trinity College. Tehdy u něj propukly těžké depresivní stavy, které jej přivedly do psychiatrické léčebny. Beckett se vzdává akademické kariéry a několik let cestuje po Evropě. V roce 1938 se natrvalo přestěhoval do Francie a v průběhu druhé světové války byl činný ve francouzském hnutí odporu a jen o vlásek unikl v roce 1942 gestapu. Po roce 1945 se vrací do Paříže, která se až do konce života stane jeho domovem.

Beckettovy literární počátky jsou spjaty s jeho první návštěvou Paříže v roce 1928, kdy se zde setkal s Jamesem Joycem, jehož dílo velmi obdivoval a posléze i obhajoval ve svých esejích. V angličtině pak začal vydávat své první povídky a básně, ale do širšího povědomí se nijak nezapsal. Jeho romány byly nakladateli odmítány (román Murphy dvaačtyřicetkrát), a pokud se nakonec podařilo prosadit jejich vydání, propadly u čtenářů (Murphyho se prodalo třicet výtisků). Teprve po roce 1945, ve válkou otřeseném a změněném světě, se Beckettovo existenciální téma ( „ Rodíme se nad hrobem. Na okamžik probleskne světlo a znovu je noc“.) dočká zasloužené pozornosti. V té době vychází jeho experimentální románová trilogie, která je již psána francouzsky: Molloy (1951), Malone umírá (Malone meurt, 1951), Nepojmenovatelný ( L΄ Innomable, 1953). Při práci na těchto prózách se Beckett zkouší „zabavit“ psaním divadelní hry, čímž jen tak mimochodem vznikne přelomová hra moderní dramatiky Čekání na Godota (En attendant Godot, rukopisně 1948, knižně 1952). Jako dramatik je Beckett řazen do linie absurdního divadla, jehož poetiku sám pomáhá spoluvytvářet. Následují další hry, z nichž k těm nejuváděnějším patří zejména Konec hry (Fin de partie, 1956) , Poslední páska (Krapp׳s Last Tape, 1958) a Šťastné dny (Happy days, 1960).

Další reprízy se konají v pondělí 12. leden 2009 od 18:30 h a ve středu 28. leden 2009 od 18:30 h.