Scéna.cz 

Šťastné dny – naděje?

Režisér André Hübner Ochodlo nastudoval v Komorní scéně Aréna inscenaci Samuela Becketa – Šťastné dny. Inscenace byla uvedena v překladu Františka Vrby. Premiéra 10. ledna 2009. V komorním sále Arény bylo při repríze v rámci festivalu Ostravar cítit napětí v publiku, které se skládalo z divadelních kritiků a studentů unavených divadelním maratonem, několik diváků opustilo přeplněné hlediště. Hlasově částečně indisponovaná herečka i přes tyto nepříznivé okolnosti podala koncentrovaný, poctivý a odhodlaný výkon v nejtěžší roli svého dosavadního života, za něž si získala zasloužené uznání náročného publika. Ochodlova režie vzbudila rozporuplné reakce, a Beckettův text si v myslích diváků žije svým vlastním vnitřním životem.

Když se ztrácíme na poušti, můžeme zaslechnout Boží hlas. Krůček od smrti sleduje Winnie-Dana Fialková své postupné chátrání, které začíná ostrým zvukem budíku -poslem kruté reality. Nemocniční postel na níž je upoutána absorbuje pohledy diváků, ostatní věci, které ji obklopují se nalézají v jejím stínu. Smetiště věci starých, jako na příklad kupecká váha, umocňují celkový obraz, v jehož centru se ocitá Winnie, která používá výsuvný bosák, aby dosáhla tam, kam potřebuje.

Tato postava všechny drobné úkony všedního dne proměňuje v životně důležité a neustále se opakující rituály. Dana Fialková vyhrává tyto drobné akce ad absurdum v křečovitě zrychleném tempu. Spokojená je, když je vše stejné jako včera a ne horší. Hlasitý dialog sama se sebou přepjatě stylizuje, chvílemi nám může připomínat pomatenou klaunku, nebo nemocnou operetní divu, jak naznačují krajkové rukavičky. Nejednoznačnost situací nabízí každému divákovi vlastní interpretaci jevištního dění. Bílá nasvícená tvář pracuje s každým svalem, pohledem, mrknutím, vráskou. Paže s povolenou kmitající kůží děsí způsobem, jakým jsou stavěny na odiv, jak zhýrale si Winnie svůj další šťastný den užívá. Právě v mimickém intermezzu herečka vyzařuje přirozeným kouzlem osobnosti, poté tok jejích myšlenek opět zapluje do temných koutů lidské existence.

Hlas Winnie mění barvu i hloubku až do skřeků a vzdechů za doprovodu rozmáchlých gest, která jakoby patřila na velkou scénu. „Utáhnout“ představení Daně Fialkové, připoutané na lůžko, vydatně pomáhají dva herci, jenž jsou neustále duchem přítomni scénické akci. Hlavním partnerem je Vladislav Georgiev, který za pomocí svých houslí vede s Winnie dialog v roli Willieho. Ve finále se objeví jeho silueta vysoko nad jevištěm. Originální hudba Adama Żuchowského je krom světel a scény divákovým pomocníkem, aby se neztratil ve veselé i nechutné estrádě o stáří a podvědomém strachu z umírání.

Dramatičnost a tajemství posiluje sladký hlas Boha připomínající Winnie její každodenní povinnosti. V této částečně improvizované roli „hlášení božího rozhlasu“ uslyšíme Josefa Kalužu. Nejčastěji Winnie připomíná, že má na světě ještě tašku plnou věcí jako jsou pravé prasečí štětiny, nebo rtěnka, kterou si Winnie v agónii maluje po těle. Mladý hlas krásných a romantických životních vzpomínek Winnie namluvila Tereza Dočkalová, jejíž zpěv průzračně zazní i z závěrečného chorálu.

Sledujeme s Winnie jeden z jejích šťastných dnů se zatajeným dechem, a zároveň pocitem hnusu. Valící se smršť jejích úvah nemáme kdy vstřebat, promyslet, procítit, neboť chybí pauzy ve větách. Winnie se snaží žít naplno, až na samou hranici sil. Winnie je všechno jen ne obyčejná a senilní stará žena. Dana Fialková zde předvede celý svůj herecký rejstřík, jen civilní, harmonické momenty jsou spíše v tónech houslí, než v jejím projevu, kde vyniká charismaticky zabarvený hlas, pregnantně vyslovující stejné „banální“ repliky jako zaseknutá gramofonová deska. Jako bychom si desku vážné hudby pustili moc nahlas.

Při odcházení z divadla dominuje v hlavě zmatek, v uších naléhavá hudba a odlidštěný, rezavý hlas, v žaludku pocit hnusu z tělesného naturalismu a před očima surrealistické obrazy vytřeštěných očí plných úzkosti. Rajská, harmonická hudba v závěru není sto celkový dojem rozbít melodií naděje.