Scéna.cz 

Černé mléko v Celetné

Sigarevova hra Černé mléko byla u nás poprvé uvedena v Kolowratu, a na inscenaci se tehdy přijel podívat i sám autor. Bylo vzrušující vidět východoevropskou verzi coolness (tzv. černuchu) v režii Jana Kačera, odborníka na ruské reálie. O to zajímavější je možnost srovnání s viděním o pár desítek let mladšího režiséra – Jakuba Špalka. Ti dva mají společné to, že jsou oba režiséry, soustředěnými na detailní práci s hercem, zkrátka na divadlo, které plně spoléhá na absolutní herecký prožitek a jeho okamžité předání divákům.

Zatímco Kačer toleroval autorovo zarámování příběhu do komentáře Vypravěče, Špalek sází na naprostou bezprostřednost zážitku, i když se kvůli tomu nedočkáme slovního vysvětlení, proč se hra jmenuje „Černé mléko.“ Symbolika je ovšem natolik jasná, že to nevadí.

Samotná scéna (Karel Špindler) je komponována tak, abychom se jako diváci stali bezprostředními účastníky děje, doslova si mohli na protagonisty sáhnout. Společně s herci se tedy ocitáme na scéně. Sedadla (jako by narychlo sehnané sezení - praktikábly, lavice, židle, kam nás uvaděčka libovolně rozesazuje podle své libovůle) ze dvou stran ohraničují hrací prostor, ocitáme se na nevlídném maličkém nádraží, jako by na konci světa (však se také zastávka jmenuje Zamřelá). Pokladní okénko jako z dob Gogola, tabule - jízdní řád, z něhož se stejně nedozvíme, zda vůbec něco jezdí, zašlé okno zamlžené od mušinců, cosi mezi lavičkou a stolem uprostřed. Čas tu ubíhá líně, je jen čas od času narušen incidentem, který způsobí opilci napojení samohonkou, získanou od paní pokladní či její konkurentky Petrovny. Atmosféru ruského nádražíčka doplňuje „hlásání“ v ruštině a sladká popíková vlezlá melodie fiktivní hudební skupiny (alá Tatu) znějící z reproduktoru.

Do tohoto prostředí přijíždějí dva „noví Rusové.“ Levčik (Marek Němec), protřelý mladý podnikatel s opékači topinek s nacvičeným reklamním úsměvem dokáže umluvit každého vesničana k výhodné koupi. Jeho družka Dura (Lucie Žáčková) je rozmazlená ordinérní „krasavice z ulice“, hrající si na honoraci. Je v nejvyšší stupni těhotenství, ale přesto si neodpustí cigárko a lok něčeho ostřejšího. Ti dva jako by žili vzorově podle televize - na jedné straně sehraná dvojka z reklam, s cukerínovým úsměvem nabízející výhodně pozlátko blahobytu, na druhé straně krásný, ale konfliktní pár ze seriálů: vzájemná bezohlednost, téměř rituální hádky, oboustranná hysterie v reakcích, vypjatý egoismus.

Jejich setkání s pokladní (Jelena Juklová), praktickou ženou, která svou téměř zbytečnou funkci využívá k prodeji doma páleného alkoholu, je čistě obchodní záležitost. Rozumějí si, jdou si na ruku – jejich zájmy obloudit zákazníky jsou společné. A daří se jim. Právě tato trojice rozehrává v citlivých detailech dramatický příběh, ve kterém každý z nich dojde na cestě k hranicím své otrlosti a je zasažen tak, že jej to alespoň na chvíli změní. Každý z těchto tří herců vytváří velmi zajímavou studii ruského charakteru, který působí velmi autenticky. Ostatní herci působí spíše jako kolorit, ilustrativní – byť působivé - figurky (např. zastydlý soudruh, jako by pozůstatek z občanské války, který v opilosti ohrožuje zbraní své bližní, místní šarlatánka, profesionálně přecházející z role ubohé vdovy ve fikanou obchodnici). Zatímco první část příběhu přináší téměř fyzický zážitek – přímo cítíme špínu a ulepenost prostředí, umocněnou pantomimickou etudou bezdomovce-notorika, v kontrastu s „navoněností“ Moskvanů, v druhé části jsme vystaveni duchovnímu zážitku, dopřávajícímu protagonistům a tedy i divákům katarzi. Dura slehne, a je nucena dítě povít v rodině zdejší porodní báby, laskavé tety Paši. Dotek Boha, jeho zjevení při porodu, namíří její vnímání skutečnosti zcela jiným směrem než dosud. Poprvé naplno pocítila to, co nikdy předtím – nezištnou lásku, něhu, schopnost obětování. Duchovní bohatství, které stojí v kontrastu k naprosté fyzické chudobě. Snad si ani sama neuvědomuje, že to nebyl Bůh, kdo ji tak oslovil, ale zdejší prostí venkované, kteří zůstávají ve své bídě dojemně lidskými a pochopitelnými. Levčikova surová reakce na Duřinu proměnu je vlastně jeho zoufalým pokusem přebít pravdu, kterou o jejich životě vyslovila. Je si velmi dobře vědom toho, že jejich životu chybí duchovní dimenze, ale narozdíl od jejího až mystického blouznění si příliš dobře uvědomuje, že není cesty zpět k nevinnosti. A to, byť nerada, nakonec musí uznat i Dura. Takže sladkobolný happy-end se nekoná. Inscenace přináší syrový, bezprostřední divadelní zážitek, který vám může otevřít cestu k otázkám nad vaším vlastním životem.

Divadlo v Celetné
Vasilij Sigarev: Černé mléko
Režie Jakub Špalek, hudba Daniel Fikejz, kostýmy Vladimíra Fomínová, dramaturg Lenka Bočková, scéna Karel Špindler
Hrají Lucie Žáčková, Marek Němec, Jelena Juklová, Lukáš Jůza, Jana Vaňková,Tomáš Karger, Věra Kubánková/ Marcela Nohýnková, Vlastimil Čaněk